Špáďa

Hezky ses rozjela!

Píšeš jak pamětník těch dob,
jak svědek změn i zlob,
jak pero kroknikáře,
co pozná pravdolháře.

Báseň máš krásně kaligraficky ztvárněnou, hlavně závěr vypadá náramně průbojně a významně podbarvuje a podtrhavá její obsah!

Já pořád tvrdím, že rýmy typu tebe-nebe, sebe-zebe apod. nemusí být vždy považovány automaticky za podřadné, když se opentlí trochou poezie, inteligentní pointou, svižným rytmem či čímkoliv jiným, co dílo pozvedá.

divoženka1:
Miluju tyhle inspirační zdroje, byť o jednom verši, zato však skvělém! Svádějí mne si s nimi pohrát. :-)

Všichni do Říma jedem.
V reálu anebo ve snu,
sami, či s pomocí vědem.
Kdo nestih, v les nul klesnul.

...tvrdá děva z dob Říše... :-)

Ni zima není černobílá,
jako tvá chutná báseň o ní,
objímá, hladí, tiskne, líbá…
Však když ji zahřeješ, náhle roní.

„…dvě vlny v jedné řece…“
Joj, to je krásné, přece!

Vlny se spolu v proudu honí
a jedna druhou nedohoní.

Možná maj opačnou polaritu,
a tíhnou k sobě, tajně, v skrytu.

Šumějí na sebe, zatím jen tence,
těší se, až přijde interference.

A když maj ve vodě cestu volnou —
zas hupky k sobě! Slastně se prolnou.

René Vulkán: Ano, díky, i tak se to někdy přihodí...

Zpíval sis haiku
u báru Semaforu?
Tak vyvěs vlajku!

Taková něžná, vše odlehčující, nikoli však směrem do humoru či nadsázky, ale jen pryč od hororu každodenních událostí a mediálních zpráv.

A ty dnes možná zvracíš z toho před rokem...
Nikdo nikdy nejsme ani sobě prorokem.

A nepřestane, dokud to nedostane.
A až to dostane, opět to nastane.

Co váha nevidí,
žaludek neželí.
Ona spí ve skříni
a ty zas v posteli.

Lampa co přítmí dotváří,
by vidět nebylo do tváří.

Poletíš s ní za princem
a ona tě tam odprincne.

Na PINCE se oba vy...!
Proto — Žádné obavy!

Dota Slunská:
Všechny ty milenky v žití jsou bezvadný!
Bychom bez nich byli snad téměř bezradní. :-D

A díky nejen za nákuk.

zenge:
Děkuji za křížek v dvojtipu u sázky,
v životě kdo z nás dvou dýl přečká bez lásky.

divoženka1:
Děkuji ještě raz za souznělý názor, konvalinko.