Špáďa

Příště nám zakóduj assmeblerem,
že už tu prostě na všechno  - - - - -!

A že nás tam bude!
Kde?
Na Plejádách přeci! Budou nás tam přímo plejády!

Sněžíš nám do dušiček.

Rovnoběžky se prý protínají v nekonečnu, a tak dle toho i ti, co kráčí stále jen vedle sebe, se přece jednou musí...

Tak jsem tu znova, abych si tvé verše vychutnal noch einmal:

Ta první básnička mi vyzněla jak duševní příprava na 21. prosinec 2012 v podání kalendáře Mayů.

Co dodat k té druhé?

Vlezeš-li na běžky,
dej pozor na ježky:
Na lesní silnici
poškrábou skluznici...

Znám krajiny i ženy nedobytné
a s úctou vzhlížím k nim...,
jak k soutěskám, jež nepronikneš...
Tajemný dál mnohý klín...

Slzy žal odplaví
a duše churavý
čas jednou zotaví...
 

Pěkně nám to tu dáváš (vymlsat |;-)

bílohranná rána po černooblé noci

Kecal tácek,
            kecal klacek...
Kácen, necák?
            Kecá Nácek!
Kecala mu u Malacek.

Stupňovaná, grády tkaná

Kdo šel kolem, ten moh slyšet,
jak mu trhá chlupy z plyše...

Optimismem probublané!
Píše vám to krásně, pane!

Opravdu originální referát z koncertu! Jen jestli by jej takto zveršovaný uznali i všichni letošní maturitní komisaři, kdyby se toto téma stalo maturitním!

Plameny synem Alp
Sinaje Janis
Medu mlat s Talmudem
Cinkne sen k "nic"

Noha aspoň 49!

Ta první, pravda nádherná,
poslední, jemně rozverná,
ty do mě zápis udělaly,
když jejich verše ve mně vzplály.

Spíš anebo bdíš?
Právě přicházím.
Mířím.
Šíp. Sama spíš?

Vyprazdňuje se do tvých čtenářů. Do každého vždy znova. A všichni se pak cítí naplněni do sytosti. Asi jako v pohádce. (Takové Hrnečku, vař!)

Udej kešu (o doušek jedu).
Aby se mi to nelíbilo!