Kunhuta Uherská (1249 - 9.9.1285) byla manželkou krále Přemysla druhého Otakara. Poté, kdy král padnul v bitvě na Moravském poli, byla zajata Otou pátým a i se svými pěti dětmi uvězněna na hradě Bezdězu. Jí se posléze podařilo uprchnout. Bez dětí, což jí bylo (a někdy stále je) vyčítáno. Snad na ni opravdu čekal pan Záviš z Falkenštejna. Láska je láska. A kdo jsem já, abych ji soudil?

...............

Nejen o stínech.

s dálkou...

...

Marie Uherská (1371-1395) byla první ženou římského císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského. Jejich soužitím se jako rudá nit táhne spousta násilí. V Uhrách se tomu tenkrát, zřejmě, nikdo ani nedivil. Když uherská královna Marie spadla z koně, byla v jiném stavu. Možná se (ne)měl narodit další Lucemburk..

... končí to všelijak, začátek bývá podobný.

... hlasům a pohádkám

..

Kameny Nezdá se to, ale je mezi nimi i jiný rozdíl než jen ve tvaru a složení. A to v jejich pohledu na lidi. V jejich závislosti na lidech. A v oboustranné potřebě. Kámen, vlastně tedy kvádr Karlova mostu, by bez lidí neexistoval. On by vlastně byl. Ale jen jako součást hory, do níž lidé vykopali díru a z té jej vylámali a opracovali, naložili na vůz a odvezli na stavbu Karlova mostu. Tímto aktem udělali ze skály kvádr. Věc užitečnou lidem. Je viděn. Opěvován, obdivován a chráněn. Takový kámen lidi potřebuje stejně, jako lidé potřebují jej. Onehdy jsem se se svou Můzou zase zatoulal na Šumavu a kousek před Vyšším Brodem jsme si vyšli k Čertově stěně. Tam jsou zcela jiné kameny. Balvany nakupené ve svahu stěny jsou zcela odlišné od těch v pilířích Karlova mostu. Není to jen tím, že most je z pískovce a stěna ze žuly. Je to jejich pohledem na lidi. Ty balvany tvořící Čertovu stěnu lidi nepotřebují. Nevnímají je a jsou spokojeny se svým osudem. Nakupeny v neuvěřitelném úhlu nad údolím Vltavy. Obrovské, mnohatunové kusy žuly. Hladké, ale ne moc. Oblé, ale také ne moc. Dokonale stabilní, pevné a nabité jistotou „nepádu“. Nikdy předtím jsem neviděl tak spokojené kameny. Byly tam dávno před tím, než tam přišel první člověk. Byly tam již v dobách, kdy Vltava tekla na jih. A budou tam, v tom svahu nad velikou řekou, i když my tady dávno nebudeme.

Jenom čekat nestačí.

Někdy chvíle, malý okamžik, třeba jen oka mžik, zanechá stopu hluboko.

Nikdy jsem vlastně neměl nic, na čem by vydržel stát člověk...

frekvence vesel

Neodvážným. Loňská podzimní šuplíkovka. Nesouvisí s přítomností..

se sb. List opad

ze sbírky Má jitra