Tiše ale bestiálně

Nikdy jsem vlastně neměl nic
na čem by vydržel stát člověk.
Žádnej bůh na obláčku, posvátná kráva zůstala na cizích loukách... z národa hořkost.
Hromady šrotu, hromádky tkanin, prázdný krabice a to ostatní všechno, co nakonec sežere prach
i když možná, tam mezi sešity plnými zapomenutých věcí
které jsem sepisoval dlouhé zbytečné hodiny
mezi knihami, které ti se životem samozřejmě FAKT NEPOMŮŽOU
někde nad prostorem
ve kterým mi souvisle s narůstající nedůvěrou
ve spolehlivost a existenci milujících žen začínala ubývat máma
uhnízdilo se cosi
věčný podzim
s občasnou nadějí na jaro a léto
ale vždycky totiž podzim
že si pomůžu sám
že sám o sebe se pokaždé postarám
že de facto:
nepotřebuju nikoho, ničí dary a záchrany
– ta jistota –
co se stala mnou.


Nehledě na to, že jsem jen pustá spoušť nesmyslů
přešlo mým korytem i několik ledovců
zanechalo listy na stromech, kterých jsem se chtěl dotýkat
dalo mi cíl mezi pískem a hvězdnatou oblohou
a rovnou i vzalo naděje mezi plným měsícem a tichem po zaklepání.

A pak jsi přitekla ty
snad v době, kdy mi nebylo nejhůř.
Vlastně si nikdy nebudu jistý, jestli jsi chtěla
nebo jestli tě jen donutily okolnosti
najít někoho jako já
(když už tedy není k mání nic lepšího)
ztracenou a bez ohňostrůjců, kteří by tepali tvé jméno hvězdám do ksichtu
byla jsi poloviční, jen v nadějích celá
prospolečná
a jsi
snad ještě jsi jako laguna v mých píscích
kolem stromy a život
věčná naděje, že se podzim nevrátí a na zimu nevěříme.


Možná se to zdá bizarní
ale já dokonce
znám!
svoje chyby.
Ty, jakože nikdy ti nedám všechny velbloudy světa
a to i kdybych je vlastnil (to těžko):
leč trh s velbloudy musí žít
a věřím, že není špatný chovat se stejně slušně k té
pro kterou existuje v mé hlavě asi tak 91,34 procent všeho času
jako k těm, kterým jejich čas na ledě vyprší s vteřinou
kdy jsem jim daroval poslední slovo...
jo, a jsem uhnanej, den ze dne světem uhnanej a někdy málo svým pánem
málo ze mne zbývá, nuž jsem jen zlomek
kdy stydím se ti dávat tak málo
že ...

a já vím, já vím
já ABSOLUTNĚ JISTĚ VÍM
láska JE nejvíc
ale sakra
pokud miluju
je ponížením lásky to, že jí budu velkolepě dokazovat
jako bych dělal drahou reklamu na špinavej šmejd, kterej jí tolik tolik strašně potřebuje
a vím
myslíš, že nevím?
jak pomalu a těžkopádně neumím vlastně správně stavět
tu drahokovovou zídku
kolem tvojí laguny
kde bych vážně chtěl nejhezčí kamínek
všechny jsou tomu málo dokonalý
a
já vim, ztrácíš se mnou trpělivost
což v zavřených očích chápu
což mne ve sklaplých víčkách děsí
což
nebudeme beztak žít dokud neumřem? je třeba shořet naráz a pak hledat jiskry jinde?
neopovídal bych
lepší je hladit ti klouby, mlčet
a mít mnohem víc než neukotvený odpovědi vytesaný do personálních obzorů -
jen někdy vrčím že vrčíš a ty vrčíš že vrčím že vrčíš a já vrčím že verčíš že vrčím že vrčíš a...
takový ty věci, prostě, že tě mám rád

že v pondělí sprejuju po slunci tvý jméno a rozsvěcuju ti oči
že v úterý můžu být dešťovej mrak, co tě řeže kroupama do zad a na tvý sny se tváří
jakoby nikdy neměly neexistovat
že ve středu mne vleče svět, nemůžu najít sprej ani ty schody k tomu slunci
v hlavě to je, ve čtvrtek i v pátek
protože to s tím sprejem... TO bych rád trumfnul, víš


a ty
můžeš
jednoho dne odtéct
jako jsi přitekla
jen silnější, nalezená, vyčištěná mými písky
asi bys to zvládla
nevím
a přeji si nevědět


cítím jen to,
že kdyby se to stalo
umělo by moje chladně samostatné prázdno
uprostřed nezastavitelného chodu tiše
ale bestiálně hořet bolestí.