14.11.11

Někdy se musí člověk vypsat aby se mu ulevilo.

Mé vyprávění končí. Vím, že pro mnohé čtenáře bylo hodně dlouhé. Jistě, celé by to šlo zkrátit třeba i do jednoho dílka. V tom případě by se ale všechno jevilo velmi jednoduše. Prostě jedna zlomenina a následné uzdravení, zdánlivě nic mezi tím. Jenže právě to, co bylo mezi tím, jsem chtěl popsat podrobněji. Snad se mi to trochu podařilo. A když mé vyprávění někdy v budoucnu pomůže byť jen jednomu člověku, pak byl můj čas, věnovaný tomuto psaní, využit tím nejsmysluplnějším způsobem.

text ke snu

Závěr roku je od trochu toho bilancování..tak tedy bilancuji:-)) At se vám v příštím roce daří!

...kdyby...

...

.. sirovi

...zcela konkrétní neurčitá zájmena...

...

Motto: Slyšte, jak nám děti noci hrají!  Drákula Prolog: Do hřbitovní krypty vchází v noci několik mužů. Je to jihlavský kat, jeho pacholek, kněz a možná někdo další. Kat provádí pokus s virgulí, který utvrzuje všechny přítomné, že se zde nachází nemrtvý-upír. Když konečně otevřou rakev nedávného pochovaného nebožtíka, nestačí se divit. Mrtvý má zdravou barvu v obličeji a vše vypadá, jako kdyby poklidně spal. Po zvolání nebožtíkova jména nebožtík otevírá oči a posazuje se. Na otázky týkající se trápení místní obyvatel odpovídá jen výsměchem. Mezitím kat hází do rakve postupně tři karty, které neznámá síla vrhá zpět. Mrtvý se už pokouší vstát, ale pacholek ho sráží rýčem zpět. Kat mu na místě sráží hlavu, ale horor ještě není u konce. Kněz přebírá prastarou knihu a mrtvého zaklíná. Do úst mrtvého pak kat sype mák a tělo ještě zasypává nehašeným vápnem. Kolik zrníček má upír v ústech, tolik let dá lidem pokoj. To vše se mělo stát na začátku 19. století ve Žďáru nad Sázavou. Upír se jmenoval Alois Ulrich a měl být pohřben na Dolním hřbitově ve Žďáru nad Sázavou. Jeho tělo tam ale dnes chybí. Byl snad pohřben na druhém místním hřbitově?

K této básni mne inspirovala poznámka v komentáři Bameka k mé celkem zastaralé politické SLUŠNÁ ÓDA NA POLITIKU, kterou jsem zde uvedl převčírem. Jeho poznámka zněla : „ Vážněji bych dodal, že by bylo fajn pro minulé politické kašpary nezapomínat na ty současné. A že jich napříč celým politickým spektrem máme !“ Nežiji ve vlasti a příčí se mi, psát o něčem, o čem mnoho nevím, i když denně poslouchám český rozhlas a občas čtu noviny online. Ale držím se biblického „ Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni. Dnes v noci jsem si však uvědomil, že soudit předpokládá nadřazenost nad skutečností a dělání si nárok na spravedlnost lepší, než kdokoliv jiný. A to si nedělám. Píšu jen o faktech, které jsem pochytil, bez nároku na pravdu a jakékoli soudy. Báseň je parafráze na styl Vladimíra Majakovského, nikoli obsah. Nevím, zda se mi to povede, ale tato báseň vznikla celkem v mžiku. Netrvalo to dlouho a měl jsem ji na papíře hotovou, bez škrtání a úprav. Ať ji posoudí ostatní básníci – a básnířky, které politika příliš nezajímá. V životě jsem nikdy nepoužíval sprostých slov, ale tady jsem musel. Přišla sama od sebe a já se za ně nestydím ani je nebudu měnit za jiné, slušnější výrazy.Chtěl bych poznamenat jen maličkost ve vlastní věci, ale pravdivou. V září roku 1989 jsem si napsal do deníku prorockou báseň, ale to jsem tehdy nevěděl. Začínala : !Je čas, pánové ! Uřezat kulky samcům. . . Nepamatuji si ji, a můj deník mi byl ukraden. Kopii z deníku jsem však předtím zaslal na Hrad, k rukám Václava Havla s přesným autentickým datem. Na Vánoce mi kníže Schwarzenberg zaslal jménem Václava Havla blahopřání – které mi bylo rovněž zcizeno. Kdo to byl, je dlouhá historie, kterou zde nehodlám ventilovat. Říká se, že básníci jdou před dobou. Ano, šel jsem dva měsíce před dobou – a kníže Schwarzenberg je slušný člověk. Zná svět, ovládá perfektně cizí řeč a naučil se od té doby velice dobře česky. Je dost starý a zámožný na to, aby chtěl také hrabat. Schade, Karle ! My dva jsme stejně staří a víme, že v tomto věku majetek ztrácí svoji přitažlivost. Jen dravci a predátoři se domnívají, že něco vlastní nebo budou vlastnit. Jeden filozof, kterého si velice vážím, napsal :“Nermuťte se nad ztrátou majetku. Nikdy vám nepatřil“ Ztratil jsem V NSR celkem třikrát všechen majetek a ani trochu mne to nezarmoutilo. Získat zase potřebné k životu, je ta nejlehčí věc na světě. Získat charakter, klid a mír v duši, ta nejtěžší. Howgh.

ještě tu Almanachy v packách mám, domluvíme se, posílejte vzkazy :)