Kamenná moře

Konečně, pád do postele. Natáhnete tělo. Je tu malá chvilka před pádem do říše snů. V jejím případě. Nezná ty dlouhý hodiny, kdy lidi vyprávějí jak nemohou usnout. Je to prosté. Její schránka padá do vodorovna zcela vyčerpána dnem. Kdyby se jí nechtělo spát, bude rotovat dál po bytě, dělat cokoli. Protože čistit sporák třeba ve dvě ráno je fajn…
V rychlosti si projela v hlavě celý den, pro jistotu ještě taky zítřek. Co, kdy, kam, komu, v kolik. Jo, v pořádku. Zavřít oči, vypnout pracovní mod a …spánek.
Zdálo se, že okamžitě, ale ve skutečnosti to byly celé čtyři hodiny, zvonil mobil a připomínal s přesností sobě vlastní, že další den je tady. Mozek ponechala ve stadiu stand by, věnovala velice intenzivní a nepěknou vzpomínku našemu bývalému mocnáři, díky kterému je náš pracovní den nastaven poněkud dřív, než je jinde běžné a vstala. Mechanicky se pohybovala bytem po vytyčené trase. Vlastně všechno má dokonale zorganizované. Cestou do koupelny zapne vodu v konvici, nasype vločky do mléka, dál běží ráno podle harmonogramu. Zapne rádio… zamkne dveře.
Cestou do práce se dostává mezi ostatní smrtelníky, vnímá okolí a když dorazí do práce, je už zcela bdělá. Jo,tady je fajn. Má svoji práci ráda, skutečně. Ne jen tak na oko. Vždycky to tak bylo. Vždycky? Skoro. Jen na chvíli… ne, je to tak moc over, tak moc a tak dávno, že je to skutečná historie dávnověku.
Večer, dozví se novinky ze světa syna. Kdo je kde, jak moc a jak málo je něco skvělý, nic zásadního, ale když tyhle informace nemáte, víte, že vám něco chybí.
Chybí? Něco jí chybí? Někdo?
Zbytečný otázky. Nikdo nemá všechno. Nikdy. Má toho přesně tolik, kolik potřebuje. Je mnoho těch, kteří mají ještě míň. Co je to vlastně mít dost, všechno, moc? Co chceme, co potřebujeme, co máme, co nám chybí? Proč? Kolik přesně? Kdy? Proč chceme víc? Proč někomu stačí a někdo chce pořád víc? Co je pro koho důležitý a kdy? Ó kdybychom tohle všechno věděli zcela konkrétně a přesně, to by bylo. Nejspíš by nás to ale vůbec nebavilo, netěšilo. Všechno by bylo jasný přehledný, žádný překvapení. A ty my potřebujeme. Možná ne pořád a zásadní, ale někdy…Ano!
------

Kamenné pole. Nádhera. Tisíciletí kolem vás. Nádhera. Kamenný ticho. Krásný, miliony a miliony kapek vody ohlazený, vyleštěný, ve svý kráse majestátný. To má rád. Tahle místa. Ticho, ne úplný, slyšíš moře, oceán. Ale jinak. Jsi tu sám. Být sám je pěkný. Máš svoji práci a můžeš ji dělat jak chceš. Jen na tobě záleží, jaký to bude. Samozřejmě, taky jak to prodáš, ale to potom, až pak. Až pomine ten klid a samota, ticho. Až budeš mít signál, pošleš to, upravíš, tak třeba, zkrátka až vezmeš moderní technologie a nebudeš tak úplně sám. Ale teď? Posloucháš vítr, vnímáš tu nekonečnou krásu vody a života v ní. Jsou místa, která člověka uhranou a jsou jiná, kterými projde, ani se neotočí. Tak tohle je z těch jedinečných. Vždycky, když tady je, zcela jej pohltí. Kolikrát tu byl? Je zajímavý, že fotky odsud jsou vždycky krásný. Je jedno, jaký je počasí, světlo. Vždycky jsou pěkný. Prodejný, taky. Zase ty peníze. Nejsou pro něj zásadní, to ne. Možná teď ne. Jindy? Byly? Takhle se to nedá říct. Jsou důležitý v tom smyslu, že nějaký vždycky potřebujete. Pro svý povolání jich potřebuje dost, ale je pravda, že nejsou na prvním místě. To ne. Co na něm je? Nejspíš práce. Jeho. Baví ho, vždycky to tak bylo a dal jí všechno. Úplně? Nejspíš ano. Ani ne nějak záměrně. Zkrátka to tak nějak bylo. Ještě tohle, tamhle, tohle je taky zajímavý. Cestování je krásný. Pro něj ano. Pořád měl pocit, že všechno trvá jen okamžik. Taky ano. Celý náš život je z okamžiků.
Takový oceán plný okamžiků.
Některý z nich si pamatujeme víc, některý vůbec. Ale pár je těch, na který nezapomene. Možná chceme, nebo ne, ale je to nejspíš jedno, zkrátka to nejde. Možná ani nechceme a víme proč. Zrovna sem nikdy nikoho nevzal. Vždycky tady chtěl být sám. Aby to místo neztratilo svoji jedinečnost. Pro něj. Možná… Nejspíš stárne a… Blbost, zcela samozřejmě stárne, jako každej. Taky si klade zbytečný otázky. Protože odpovědi na ně dávno zná. Zná, ví a říkat je nikomu nebude. Zkrátka nikdo není bezchybnej a on není výjimka. Kdybychom byli bez vad a chyb nejspíš by nás to ani nebavilo. Ale kdyby mohl, něco vrátit a …Nic se nevrací, kromě zálohovaných lahví a přeplatku na daních.
----

Škoda, že někdy nemůžeme vidět, jak myšlenky plují prostorem. Zrovna v tuhle chvíli, v tenhle okamžik bychom mohli vidět jak se vzdálenosti zkrátily na minimum a dvě dávné vzpomínkové cesty se kolem sebe mihly v prostoru. Taková náhoda jedna od kamenného moře a druhá …
Ale protože je vidět nemůžeme, taky se nic nedozvíme…:-)