zelená víla

Kajuta: v tom je ten rozdíl mezi sochou člověčí a sochou vytesanou... :-))

rozkvetlá... miluju rozkvetlost a hebkost... našla jsem obé... díky

krásná, oslovila uvnitř....

Když se člověk zesošní ... hmmm... říkám si jestli ta socha přemýšlí, uvažuje, cítí, nebo se brání?? kope kolem sebe?? a lze to kopání vydržet??
Neustále mi lidská duše překvapuje, dává, udivuje... bolí... díky za zamyšlení...

něco končí něco začíná... ale uvědomění si začátků i konců je důležitý...

jsem milovník svíček a denně jak si nějakou nespálím, tak to nejsem já :-)
lidé hrající si na bohy... hmm, někdy mají pocit hodnotit ...
díky za zamyšlení, strašně si vážím života a ty jsi mi moc hezky posunul a za to děkuji...

tak to je dobrá bláznivě krásná atmosféra.. :-)

nedávno jsem s pusou otevřenou sledovala Sherlocka v nových dílech, nevím jak moc nových, ale natočený jsou neodolatelně... a moc mě to vtáhlo do děje... :-)
tak na detektivky :-)))

a o to jde, cítit vnitřní klid a sebejistotu...

hezky popsané uvědomění... krásně jsi se probudila..

najít cokoli pravého a opravdového dá strašnou práci... a někdy to bolí a trápí a studí... ale bez toho by nehřálo... i každá bolest je subjektivní, co někoho bolí jiného šimrá... a pak ta barevná duha hřeje... zrovna nedávno jsem uvažovala a redukovala jen přátele, ti kteří tu jsou i když jednomu je smutno nebo jsou tu jen, protože z toho mají výhodu nebo se vypovídají... těch co poslouchají a chápou je jako šafránu a já jim jsem vděčná, že jsme se našli... láska partnerská, mně přeje... ale i jsem si tak hezky a krásně zaplakala... a s jsem tomu ráda...

Ráda cestuju, někdy a někam jen prstem v časopisu či na mapě... ale i se strašně ráda vracím, domů... ST

medvědi nevědi... :-)))

po- city...
když ticho říká...

tak ty klenby zázraků... joooo :-)
kajuťáčku ty jsi vážně v těch básních neuvěřitelnej...

tedy, vzala jsi mi slova... tu si schovám...

jak každými detaily měníme se a rosteme... v ženy...

:-)))

každé ráno je narození ... a žít tak si to užít... ne, nikdy nevíme ten den, noc, poledne, odpoledne...naštěstí...

úžasný... a konečně jsem vydýchla... miluju les, když jsem měla jen jednoho psa, klidného, pozorovala s námi , ne z posedu, bojím se výšek, ale klidně s námi seděla ve vysoké trávě a jako by rozuměla tomu zázraku krásy... ta jejich volnost, ta jejich síla, ta jejich plachost... i to když se kolem tebe tak ladně rozběhnou... to si člověk připadá, že je toho všeho součástí, že běží s nimi, že v těch očích zrcadlí se... nádhera...