Špáďa

Že mě Tvé verše ku četbě zvou,
plním ti karafu poklonou svou...

Někdy zvnitřku,
jindy zvenčí,
těchu k zítřku
vždycky ztenčí.

Za tím vším ale stojí lidé a v lepším případě jejich (ne)umění komunikace.

Sami jen kolikrát vstupujeme do dveří vlastních vět, mnohé totiž vůbec nezajímají...

Rošáda, hm ... a jaké figurky v ní máš nejraději? {|;-))

Síla tvého zraku přivede tě ku zázraku.

Rozhodně jedna z tvých lepších!

Lilijový asi nebyl,
přesto je z něj dneska  - - - - - ...

Má a nejen pro nás samotné, ale i ty okolo. A někomu smysl života vtisklas určitě právě ty!

Ať roste a sílí!

Není, ale po těch erotických detektivkách v minulých básních, kdy byl zahradník odhalen až v samém závěru a pachatelem's byla nakonec ty sama...! {|:-D)}

Ať ti ještě barva zbude,
až na tebe smutek půjde...

Tu nejbarevnější! I život bych chtěl takový.

Škoda, žes již v půlce veršování čtenáři silně naznačila, co popisuješ, rázem kleslo napětí a překvapení na závěr už nebylo, konec vyzněl spíše jako zakončení písně do ztracena.

...unaven(-a) nevanu...

Vana sejme únavu,
tělu dodá šmrncu,
nejprv ale na hlavu
vylej si pár hrnců!

Mně se vybavil obraz toho nejhoršího a nejhnusnějšího období, které lidstvo ve svých dějinách zažilo — holocaustu. Ale zpracování parádní.

Tleskám, když se mi kus líbí, a to i mezi přestávkami, během hry; mezi tu nejhezčí řadím život, byť vím, že neúčastní se každý jen veseloher...

Naprostý souhlas, oni ti akademici jsou kapet stydlivější...

Ve stoje opět tleskám i já. Řekla sis o to!

Jen kdybychom na bol zašli
až na Onen svět,
nestihla by zrada v zapšklým
srdci přebolet.

Nač si ale dávat mašli,
léčitelem budiž čas.
Novou lásku -li jsme našli,
opět prýští jaro v nás!