Vztek

Vztek.

Jsem vzteklý. Jak za mříží zvíře..
Vosa, jíž kdosi odehnal.
Jak sok, který si rány líže.
Jak ten, jehož kdos obehrál.

A ten můj vztek mne popohání.
Žene mne, abych znovu vstal.
A připravil se na utkání.
Abych jej zase neprohrál.

Vztekám se v boji se životem.
S nemocí, smutkem, bezprávím.
Vím že, ač nejsem idiotem
Vzteku se nikdy nezbavím.

Já vzteklý jsem od nepaměti.
Mám v erbu tento dodatek.
Na první pohled mírný, klidný
Však cesty moje řídí vztek.

Prohrávám a znovu se zvedám
Jen dílčí jsou, ty porážky.
Jak cestu správnou stále hledám
Nesnesu žádné náhražky.

Jak stárnu, vztek mne doprovází
Mění se stejně jako já.
Nejsem již tím, kdo se vším hází.
V mém erbu je i pokora.

Pokora, jíž jsem věkem nabyl.
Jíž naučil mne život sám.
Jež nedovolí, bych se zradil.
A tlumí vztek, jenž byl mi dán.