Špáďa

Vzpomínky jsou to jediné, co nám téměř nikdo neveme, a hřejí, i když mrzne.

V kukuřici v peří kajky
zastaví se chvíli čas,
snění zvedá sukním krajky
štěstí je hned plně v nás.

Aby srdce porozkřehla,
není nutno v kamnech topit,
pokud duše k duši lehla,
hned je člověk štěstím opit.

No, Ede? On?
No Edeon!

A mřížkou ventilační
odcházej ven ti lační...
...andělé

Ať dál se daří … že …
a nejen z Paříže!

Bos nechodí nikdy bos!
Kdyby přišel bose,
už by nebyl bosem.

Jiří, ty by tě v tom kostele klidně i ........!

Já kousek husičky již dneska měl, jen se bojím, co na to můj trávicí hardware, asi mu budu mušet prventivně seštrykovat nějaký obranný palindrom..., třeba:

„Nevohlásí davu: ‚Tuk pupku tu vadí‘, sál ho ven.“
{|;-)

Rekviem za vodníky.
Tobě i za ně: Veliké díky!

básněnka:
Šlehačku na svícen,
bude-li nasvícen?
A svícny na svý ceny,
budou-li na svíceny,
nikdy se nedostanou,
pakliže nepovstanou...! :-)

Lota:
To se přeci nedalo nedat, takováhle výzva!
A díky za zastavení, smajlíka a též za milé povzbuzení.

divoženka1: vavaoko: obaleč jabloňový:
Dík za ranní četbu

zenge:

Jo, jo, pravdu díš, přitom nenudíš
(narozdíl od politiků co lžou a nuděj), páč:

Když máš zdravý maso v kvéru
nezáleží na softwaru!

Zlobí hardware v myokardu?:
Pak nespasí tvýho jardu
ani diplom na Harvardu... ;-)

Nasednu na klisny
sloní,
odložím na kly sny
koní,
netančen, nečna,
                          ten
jen vyhraje, co jí voní.

Pan Menzel v Pensionu pro svobodné pány
dentálních nití plné zuby i krámy
v tanečních sálech jen hlavy těžké jak trámy
plamenné víno táhne i z dámy
a ranní lži vymlácené z balíků slámy...

to vše teď právě se zdá mi.

Duše i ptáci jsou polétaví…
a taky prach, co posedá.
Jen láska v srdcích smutek taví,
užijme ještě, co se dá.

U komína paní moku
ukotvila žal i v toku…;-)

Co řádek, skvost!
Nám pro radost.

V samolibění
spoře oděni
sebe si máme
a vrdlouháme.

Má pokora,
a doba ať klidně okorá.