Špáďa

Všichni si vysníme
barevné krajiny
a pak je třísníme.
Jó, jsme jen nejiní.

Všechna ta jména dětstvím znělá
vysoko někde zasvítí,
pokud je s láskou srdce vedla...

Ve vědě, fabrice, ... ,  nad sítí...

Krtek, starý voyuer,
když chce zahnat zemní můru,
vystrčí svá očka z děr,
k mákům volá: Sukně vzhůru!

 
Než uleh jsem dnes do lůžka,
rád jsem si sáhnul na bůžka,
co malířem slov je v Modru stále.

Života, lásky veršů králem.

Pláčou vždy všichni milovníci tratí,
když třeba jen jedna kolej se ztratí...
Adieu, malebná nádraží,
zítra vás možná vydraží,
pokud ne, pozítří zchátráte...

Marně, mí vnuci, pátráte,
nač torza mostů, viaduktů...

Dávno již vyprchal duch tu
                                      z nich.
Jó rušit tratě, toť
                          kulturní hřích.

Aby bůh nevěděl, kde se ty veliké a moudré nápady rodí?!

On bolí i mír, i o něj musí lidstvo bojovat, a slovo často nestačí. Poslední dobou se mi ale zdá, že o něj vedem přímo války, a zdaleka již ne jen slovem, případně ještě přípustným ukazováním potenciální síly.

Někdy se protnou nejdříve duše,
teprve potom těla,
Jindy tvor nejprve pudem je vzrušen...
Příroda za nás je bdělá... :-)

Moudré.

Že jsem neměl malovaný,
dával jsem jen bílý,
pro zvaný i nepozvaný…
Hádej, odkud byly…?

I já se klaním
(a když se neklaním,
tak se tulím...
                          ...k laním)

Dneska se klaní i komíny, jak to venku fučí!

Nese dláto, hoblin kačenám,
bo Pegasovi se z výšek hlava točí, stejně jako nám.
    Skonu se vyhne
    přízemní jízdou,
    hříva nesplihne,
    přijde-li hvízdot.

(P.S.: V prvním řádku mého komentáře k Tvé úžasné slovněpocitové skládačce je malý rébus..., tak si chvíli hraj :-)

Četl jsem v nadpise: "Kecá racek"
asi mi už blbnou voči, du si lehnout...
Mám taky přec "nárok o korán"
(ti dal (h)ladit...)

Kérky -- toť radosti z bytí …,
někdy však -- nebylo zbytí…

Kim šmik
anonymouse,
dál hlad…
zapíchl house

Oplodňuješ… dávkami radostné poezie!

Noc prot(i/í)kaná poezií…
s otisky můr,
jež stloukaj křídly kalambúr,
když na lampách si žijí…

Přitekla řekou poezie...

Zafixuj tvar na hniličku…
a potom se nahni k líčku.
Pozoruj ten tvar,
až nadejde var.

Mně taky. Potřebou, po níž se cítím vnitřně očištěn.