Špáďa

Na malém prostoru velké hrátky!
Vracej se ráda na modro s Pátky.

Poklona kráse slov, co vdechlas jim tím krásným poskládáním svoji duši.

Co vězí v kruzích,
ví lépe druzí.
Pastýři v krunýři,
co noci prohýří.

Dvě těla tisknou se, tři, čtyři, pět, …
aby nám o to víc zavoněl svět.

Moc krásný konec, byť smutný.

Mně dělá spíš problém
hledět kupředu,
za sebou co vidím,
hájit dovedu.

To já, když mám, pane, rande,
snažím se mít nízký vous,
pak vždy hladce každý plán jde,
skoro vždy jsem ukous soust.
(Rozuměj: skoro vždycky jsem si šoust,
to by ale znělo vulgárně, tak to do veršovánky nedám.)

To je text k písni jak vyšitej a navíc poeticky vyjádřenými nevšedními moudry malovanej.

Mnohé lásky doznívají po celý zbytek života...

Náramná poetika. Počínaje názvem a posledním veršem nekonče, protože i pak ještě cosi romanticky lechtivého v čtenáři doznívá.

Čet' jsem ”zmizím v pitvě” a trochu se lek' ;-)

Já napadám po včerejším fotbálku na jednu nohu a občas na ústa. Přes kokossttky nemůžu, to bych tutti neustál.
Tvé první vánoční má mé všechny 4 palce nahoru.

Já napadám po včerejším fotbálku na jednu nohu a občas na ústa. Přes kokossttky nemůžu, to bych tutti neustál.

Jsi nejspíš maskulinka, skloňuješ se takto:
Má, skul Inka!
Tvá skulinka
Jeho/její/jeho skulinka
Na 6 linka
Va 6 linka
Jejich skul Inka

Na víně, jo, povaleče čela, v opojení van.

…víno je povaleče lahoda

Báseň tvá jako by mi dala šém.

Dýchej i bez plátna,
vzduch je čistý,
krajina úchvatná
radost jistí.

V lásce, když dostaví se vření,
záhy je po sevření.
V akci -li zubatá s kosou,
všichni máme nohu bosou.

Drž a vydrž obutý! Co nejdýl to půjde.

Cíp es? Chyba: Chlap do azuru za odpal, cha, bych se pic.
Pomalu zebe, zula mop.
Hornin roh.
Kalbou oblak.
Žárem Evě veme ráž.
Žáru kuráž.

Navenek úsměv, radost,
v očích však divný lesk…
Pro přátele snad zadost.
No v nitru duše — stesk.

Skrývat bol zvládne jen silný jedinec.