Mario de Janeiro

Stojí mu tak hledá
dá mu nebo nedá...

Myslím, že smyslnost dodává poezii hlubší smysl
jitří mysl, zvláště když v hlubokém lese
tělo se na těle třese
navzájem tře se
děvče si zakřičí
když vůně jehličí
kolem se nese...

Kreslil bych příběh milostný
maloval něhu
však počasí je žalostný
není tu sněhu...

hned po ránu
na Dianu vlezu
vyčnívá z bezu
se svými rozmary
tyčí se nad Vary
a pohled do krajiny
je jiný
než kdybych líný
tam dole u řeky
zcepeněl na věky...

zíval jsem, zíval...

myslím (pokud ovšem), že ve většině případů nejde o radu nýbrž o vrbu a ono se to vždy nějak vyvrbí...

Přátelství je láska bez nároků...

papíry na hlavu
řidičák na mopeda
Rubikon přeplavu
a budu za vševěda...

...

...a smutek utek
radujme se...

ano Mirko...nepřežil bych to.

Tvé básničky mě hřejí a vracejí do dětství.

Málokdy čtu texty dvakrát, tady jsem si to dopřál a pochutnal si...znamení, že ještě žiju..

Ale uměle
a taky vesele
Dííííííííííííííííííííííííííííííííííííky!

...a sadistický saxofonista solí solí starý samočinný samopal sloužící slepým sklerotickým slimákům spolu se skleněnou silně světélkující spirálou k sněhobílému snění o sličné slípce...

Velmi kráně jsi mě naladila k rozjímání a přivedla na myšlenku jak dobře je, že vánoce jsou právě v tento čas (díky Bohu). Bez něj a bez nich bylo by na světě hodně prázdno...

V levém i pravém uchu
poslední zbytky sluchu
v plicích jen málo vzduchu
a v hlavě vymeteno mám
proto ti tipy dám...

Žasnutí je na mé straně...

to kouzlo Vánoc neseme si z nepošpiněného dětství...

Myslím, že jsi spočinul...