Ringo

Ani tohle dílko s bobry mi nenahlodalo přesvědčení, že nejsi prachbídný autor. ;-)

Dobré bude občerstvení
na tom srazu popletů
(ač u nich nic jisté není
a možno čekat mnohou botu),
snad si dají do chobotu
kávu, pivo, kotletu.

Děti nezbedné
furt průšvihů hašení
rodiče klepne

Má ho, neměkne
vhodný strážce harémní?
já tvrdím nene!

V Kapce fakt nelze vidět kvočnu,
co doma pořád na zadečku sedí,
tak dvakrát ročně, jak už všichni vědí,
odskočí si na severní točnu.
Když v čase pozdním u ní stane,
pak štěstím nozdry funí Janě.

Nedělám nad tebou jako autorem křížek, ani netvrdím, že máš o kolečko víc. ;-)

Když vidím tvoje nové dílko, tak si kladu dvě otázky a hned si odpovídám.

Můžu to číst?
Ano. A bude to vynikající.

Můžu se s autorem pářit?
Ne. Jsem přece hetero.

;-)

Na pána výtek já mnoho mám,
že třeba začal rýt monogram.

Tari, děkuji ti za věnování, ale musím podotknout, že jsem Luboš, tudíž muž, tudíž básník... (mrk)

Old Shatterhand měl medvědobijku, ona byla taková obavobijka...

Pořád se usmívat? – ani mě nehne... ;-)

René promiň, ale tohle tvoje dílko mne tentokrát trochu míjí. Neříkám, že jsi s ním u mě úplně vybouchnul...
Ale líbí se mi zařazení do kategorie miniatur.

Je první červen, svátek dětí,
on notorickým pantátou,
do velké louže Radek letí,
zas pořádně má naváto.

Nejistým krokem chodí domů
a cestou už občas dělá hají,
zvlád dvacet škopků, grogy k tomu,
v knajpě se cítí jako v ráji.

Nedávno se poved Báře
stěží možný lapsus –
lisovala do herbáře
i vánoční kaktus.

Vtipné kousky, Marku. Jen bych na tvém místě odstřelil “štěkajíc” a do boje nasadil “štěkaje”.

I Taras Bulba
míval potíže s tchyní
dík, tarasnice

Jen těžkej metal
Stalinovy varhany
nehrají valčík

Širé lány žluté řepky
způsobují kruté depky,
těšil by mě pohled více
na nezralé makovice. ;-)

Kapka se usmívá od ucha k uchu,
ožila na těle i duchu,
čeká ho, přitom se zubíc,
až záhy přijede do Pardubic.

Již vystupuje Lubko z vlaku,
ne nepodoben vlkodlaku,
to je však pouze vnější slupka,
vždyť duši svatého má Lubka,
a proto Jana září prudce,
když po něm sahaj její ruce.

Přijíždí vlaky další, příští
a oni furt na nástupišti
v objetí pevném jako skála,
než dvojice se dolaskala,
uběhla minut celá kopa,
leč nebylo to žádné faux pas,
jen silné lásky jasný důkaz,
v posledních letech řídký úkaz…

I slabý textík, mazanice
zapůsobí někdy více
(což se dnes už nezdá divný)
než doktora cenný lék,
jde o jistý ventilek,
zvlášť pro tlaky negativní.

Já předchozí komentáře nakonec oentluji tím svým.

Nejsme dobří akrobati,
aspoň tedy já ne,
kristapána mámo, tati,
vždyť se řítím v řiť,
smrt si na mě sáhne,
dole chybí síť…

Stojí tu jak socha Davida,
ženy ho míjejí, nestoupl v ceně,
vlastně se jim až i hnusí,
zjistily rychle (přeneseně),
že se na něj kadit dá,
přesněji řečeno spíš musí.

(A ač se zmínit trochu bojím,
i malý pindík hochu stojí.)