tichý hlas co nešeptá...

večer otupil sílu slunce
čas se zalil zlatým oparem
zahalil tělo do barvy tmavého koňaku
a ponořil se do záhybů bytí
ze kterého se vynořila silueta

pohupovala se jako nevyzpytatelné kyvadlo
blíž a blíž
k okraji nevysloveného
struna o níž drnkají pohledy
šaty barvy rzi
opředená prchavou a vábivou vůní neznámého
a kolem chodidel
ležely korunní lístky chrp

stín se pod ní sléval jako tekutina
vraštil v prasklinách
a mravenci z něj vylézali jako smítka tmy

dokázal jsem si představit
že si se mnou promluví
a já s ní budu moci konverzovat
znám pár vkusných vtipů
i několik pozoruhodných historek
nebo filozofická témata
na půvab žab nebo oblaků

měl jsem pocit že něco říká nebo zpívá
ale nerozuměl jsem tomu
jen její oči se třpytily
azurem pokojného nebe
a západů slunce v pohádkách

fascinovalo mě to
jak se chopila mého znepokojení
nechala ho rozplynout
a prováděla mne svou bezstarostností

nezavrhovala mé obavy
jenom je rozpletla
uhladila jim hrany
a rozprostřela je tak
že najednou ztratily význam

uvědomil jsem si
že v její přítomnosti cítím to
co se podobá radosti ze života

na vrcholu toho pocitu
se mi se smíchem vrhla do náruče
s hlubokým hrdelním smíchem
a rozložila se
na tisíce zářivých okvětních plátků
v záplavě barev

nevěřícně jsem zalapal po dechu
ztratil rovnováhu
a pár lístků mi utkvělo na ústech
jako její vzdech