v neuchopitelném algoritmu...

obloha vypadala
jako gigantická mřížka na piškvorky
a já se ponořil do minulosti
v oblíbené časové hře
jako do hnízda vystlaného peřím

upoutala mou pozornost svou nehybností
jako soška pradávné bohyně
s bledou tváří
co se dívá skrz mě
jako by viděla
za mnou nějaký rozlehlý prostor
ve kterém putuje
po poloninách paměti

napadlo vás někdy
že není tak důležité
co během svého rozvoje získáváme
ale to co ztrácíme?

ten tryskající proud energie
podobný dlouhé planoucí jehle
vetknuté dračím dechem
se zvláštní září
co tvoří nový chromatický akord

pak mě někdo pohladil na čelo

vím co je důležité řekla
můžeš mít mnoho snů
v některých toužíš pokračovat
o jiné nestojíš
jsou sny zahalené do fialova
jindy nahaté
to když sdělují trpké pravdy
jako tajné úmluvy u horského jasanu
co žil před nezměřitelnými časy
které byly uzavřeny ve světském odpoledni
a do večera porušeny

řeku neobrátíš tím
že její tok zahradíš
můžeš být silný jak chceš
ale takovou schopnost nemáš
můžeš ale začít tím
že popluješ s proudem
zachytíš její vlastní sílu
a pomalu ji posuneš tam kam si přeješ
když bude ten oblouk dostatečně pozvolný
proud si ani nevšimne kam ho vedeš
bude si myslet že teče jako vždycky

vážně potřebuješ další lekci příteli?
a tiše se přivinula

Aqualate chybělas mi