tajemství přírody

DÍK, TO JE HLUBOKÉ, ANO VÍM O TĚCH , KTEŘÍ BY PROBODLI, LIDEM S RAKOVINOU PLIC PATŘÍ NÁŠ DÍK A OBDIV, NOC CHLADNÉ VYZRÁLOSTI JE JEJICH SRDCEM , KTERÉ NA VZDORY PÝŠE TĚCH LEPŠÍCH , CO ZAVRHLI POKÁNÍ A VRHLI SE DO BOJE TĚL VYZRÁLOST JE NA ODTÍŽ, VIDÍ VE SMYSLU ŽIVOTA SVOJÍ POTUPU, NÉ ZJEVENOU LÁSKU A POKORU. DÍK.

Slaměná panenka, bez obětí a bez pokrmu života
ulehla do klasů pšenice, a se západem rozkvetla,
ač pouhou věcí k Bohu vzhlíží, pohladit , nakojit,
to vše je ještě ryzí.

Šňůrky a šňůrečky spletly se v kraječky,
kdo asi , kdo asi najde si dcerečky.
Pepík tabák šňupá, ta výzva je krutá.
Na šňůrce prý visí jen jeho život lysí.
Krajky se zamažou a všechno je kdysi.

Pod vrbou v rybníce, honí se kapři divoce
a pomněnky do kruhů shlíží svěřit život maličký,
bez obtíží
- tam, kde ještě proudí voda a plavou rybičky.
Tam , kde dívky copaté touží být krásné matičky.

Po košíku rychle skočil, ale potom nedoskočil,
lékař Mudr. profi, basket amatér
nepochopil lidských hnutí počin,
že basket není živen pro malér.

HRNÍŘKA JANA MILUJÍC PÁNA
TOČILA DŽBÁNY VELKÉ JAK KRÁVY
JE Z TOHO V HOKEJI RÁNA,
0:6 ZJISTILI RUSOVÉ ZRÁNA.

Důchodkyně v důchodu, přišla státu na škodu.
Nové typy škodovky nestihly jí do stovky,
a tak celá zdařilá do buissnesu se pustila a
šetří stále na stopky rudé i ty na stovky.

Od kruhu a od hrčíře vzešel hrnek bez ucha,
je prý téhle práce konec , a to je ta záruka.
Těch pár pánů , co krev pijí strácejíce sluchu,
chtělo pěti o životě , nesedlo to v duchu.

Moc hezké.

Ahoj Taky jsem si všimla, že to někomu svědčí, když někdo šlápne do hovna, asi paradox, prý jich není tolik. Ať se ti daří.

Lány dluhů, ta agonie ve stopách času, jako květ polního máku doprovází klasy naší pýchy, tak i já doprovázím tebe Besinko, jsi skvělá, léčí rádostné smíchý v barvách tvojich lánů veřsů.

Nezajít tam, kde končí rozumnost , i ta má svůj klidný klín. Žít moci pro skromnost, a milovat šedivý stín.
Probudit se v kapkách rosy a být radost co se nosí,
v sandálech a nebo bosy, děkovat, běžet, neminou tu píseň kosí.

Ahoj, to mluví za vše. Stín není nahota sama, poušť není domov ďábla a já hrnčířka džbán točím, napít dát a radostí pohladit, je těžší než hlíny hrouda , ta lidská závist , maličkost a přece zhouba. Jdu s tebou pouští nicoty, zahojit z prosté ochoty.

Chtěl s ní ve valzu válet,
začala ho žáha pálet,
uklouzl na svém panáku,
už se válí ... no v tom sanitářském bouráku.

Píseň krásné mladé vlasti,
které stářím kosti chřastí.
Píseň lásky našich lidí,
kteří se však k smrti šidí.
Píseň mého domova, kde bory šumí dokola,
však bez muže a dětí,
hymnus pro vola, to teď v módě letí.

Vozíčku leť, leť křídla máš, jsi vším, a o vše se postaráš, kdy dotknu se křídel, jak Pegas letíš, kola jsou světy mé a tvých dětí.

Krásný moravský jazyk a klasika.

Zatraceni, objevení v hvězdné tůní, topíce se , všák v letu
letních vůní. Pohřbeni, ale hledíc z nebes, milujíce chválíc LIBRES.

Mosty mezi tajemstvími, dveře do tvé duše, to je píseň duhu milující, můj sen o naší zemi, co v srdci věčně buše.

Krásné, milující. Dotek něhy ve dvojici. Píseň pro andělí křídla, jak když muž se ženou snídá.