ze sb. láskovin

Jen začátek příběhu. Příběhu o řece.

ze sb. Vřavy

ze sb. Smrti mé

V časech, kdy se v hutích okolo Vltavy tavilo sklo, bývalo běžné, že ženy malovaly doma skleněné obrázky, které se pak na jaře prodávaly na jarmarcích. V muzeích na Šumavě je můžeme vidět - tzv. podmalba na skle, s náměty ze života, nejčastěji však svaté obrázky. V zimě, která tenkrát bývala velice bohatá na sníh, se nedalo venku nic dělat a tak byla i tato práce vítaným zdrojem peněz. Muži pracovali v hutích, tkali a často pracovali v lese. Svážení dřeva z lesů nebyla lehká práce. Saně byly naloženy několika kubíky dřeva anebo kládami. Muži sjížděli se saněmi po prudkých lesních cestách a smrtelné úrazy nebyly ničím neobvyklým.

...

Od jezu v Rožmberku nad Vltavou

ze sb. Osa

ze sb. Smrti mé

Pro zahřátí.

Řeka mně vždy přitahovala i odrazovala svou hloubkou, chladem a stálostí. Uvědomoval jsem si, že ta voda je vlastně velice stará. Daleko starší než kdokoli, kdo v ní smočil svou dlaň. Řeka pamatuje pády stovek Králů smrků, kteří se dožili stovek let. Zažila dobu kamennou, bronzovou i železnou. Starší než lidstvo. Také mnohem vytrvalejší a trpělivější. Ona pamatuje pády stovek lidských vládců. Lidé se kolem ní rodili i umírali. Budovali a ničili. Viděla celé národy putující kolem jejích břehů. Viděla jejich první vítězství i konečné prohry. Sama se nezměnila. Řeka a její voda je stejná. Je jen otázkou času, kdy lidé zmizí. Voda si na to počká. Má totiž něco, co my lidé nemáme. Má čas. Do té doby bude k večeru, s lehounkým větrem, znít její hlas, jenž slyší jen vyvolení. Když přijde večer slýchávám od vody tichý hlas, který mi vypráví prastaré příběhy.

...

ze sb. Budějcký

hostincům....

začni...

...zbláznění

ne/ú/platní...

... by nebylo až tak špatné vědět ... :-)

Ať se Vám daří, modráskové!