Moje první básnička co sem kdy napsala :) je pro Járu :* který mi jí i trochu doladil, moc mu za všechno děkuji :) moc tě miluju zlatíčko :)

Tato báseň je óda na prachobyčelný život, život, jaký vedou miliony a miliony lidí. Probíhá tak hladce, že to vzbuzuje závist, jak je bezproblémový. Člověk se narodí, je očkován, později potká nějakou kočku, kterou si vezme za ženu, pracuje a pracuje, aby poistavil něco na nohy a nakonec umírá a zbyde po něm jen ten náhrobek a někdy ani to ne. Prachobyčejný život se řídí jednoduchými pravidly života. Člověk jde večer spát, jako miliony jiných, vstane, vyčistí si zuby nebo je vyndá ze skleničky, umyje si tvář, oholí se, jde-li ve vzácném případě o ženu, nasnídá se a jde pracovat. Vrátí se z práce, vrhne se na gauč a zapne televizi u které také usne.Dříve, v dobách Temna měl na to kolíbku, ale kde ty časy jsou ? A tak to jde den za dnem a za dnem a je v tom určitá hladkost a bezproblémovost, že by jeden záviděl. Skeptici takový život definují rčením : " Miliardy much a hovniválů hejna se nemohou mýlit, lidi žerte lejna !" To není černý humor, to je černá skepse, ta nejčernější te všech, vcucne do sebe i světlo. Nevšímejme si toho. Báseň má poněkud nezvyklou větu závěrem, která se tam hodí jak ryba na jízdní kolo, ale jak mne napadlo, tak jsem psal. Já neškrtám a nic neměním, abych se někomu zalíbil. Nemám to zapotřebí, líbím se sám sobě. Ne vždycky, ale většinou.

Přátelství mezi mužem i ženou je možné, dokonce i se sexem, a říkám to z vlastní zkušenosti. Bylo to velmi hezké, bezbolestné přátelství, které trvalo i nadále, když byl náš vztah ukončen. Ale nebyla to láska. Opravdová láska se vyznačuje tím, že její akce, její aplikace někdy setsakramnéntsky bolí. Ale láska sama o sobě nebolí, protože je dar Boží, dar Přírody, Prozřetelnosti. Ať si to každý nazve jak chce, na jméně nezáleží. Musí to tak být, protože bolestí odstraňuje veškerou strusku povahy, sklonů, sobectví a žárlivosti,výbuchy zlosti, nekázeň těla a rozumu, které do lásky nepatří a které jsou v lásce jen na překážku. Někde jsem četl, že do stodoly lásky musí člověk vstupovat nahý. Je to myšleno samozřejmě jen obrazně. Musí se zbavit všeho, co do lásky, a ta je vždy třetí, nezávislá "osobnost" mezi dvěma milujícíni, nepatří. Jinak člověk lásku ztrácí. Ale to ví člověk až ve zralém věku. Mládí před tou bolestí utíká a přeje si jen slunečné dny. Ale i v té zralé lásce přicházejí dny, kdy si člověk myslí, že má ty začáteční, bolestné dny za sebou. Chyba lávky ! Bolest do nich vpadne náhle a nečekaně jako úder hromu. Francouzi nazývají případně lásku na první pohled "coup de foudre." Úder hromu. A tak je to i s tou náhlou návštěvou bolesti. Neexistuje láska jen na první pohled, ale i na první noc, "one night stand." Kdo by to řekl ? Ale také na první slovo na internetu, a o tom je tento sonet. Je to vlastně vyznání lásky a omluva za bolest, kterou jsme si navzájem způsobili.

Báseň je původně píseň, trochu jsem ji přepracovala, tak snad moc nepůjde poznat že je to píseň :). Je to inspirované soutěžemi s talenty, především těmi, kterým se tom nepodařilo.

Mé nejbližší.. :-(

Po prázdninovém půstu zase jedna zamilovaná...

..a leží..

Pokus o výkřik do světla...

mně říct

Dvě dámy - dvě tváře světa...

Snažila jsem se jen o to, aby to bylo psáno nenuceně.

někdy přemýšlím o tom, zda vůbec ještě žiju

vážná

Inspirováno hudbou Yuki Muraty. :)

... Hmm, nemám žádný komentář. Psáno při hudbě Yuki Muraty, opět...

socha

Dívala jsem se na přistání na Marsu.

Další z prapodivných výtvorů... nad kterým jsem ani nepřemýšlela... :D