Poslední vzkaz pro tebe, slabochu

Jednou za čas se člověku stane
že se ocitne na dnu sklenice
a nemá už co pít…

Stane se že nevidí cípek měsíce
ani hvězdy padat do údolí
a nemá kam jít
zkrátka nastane situace
kdy je potřeba vodu dolít
nebrat si deštník když prší
a to bez legrace
nebránit se přirozeným pádům
zapomenout že vrba roste jen dolů
a nechat vyjít slunce na západu
a taky prominout…

rybám že někdy plavou proti proudu…

Já vím že nejen rybám
a vždycky jsem si myslela
že jsem malá zapomenutá bárka
v pustině neexistujícího přístavu
a je to za mnou vždycky dálka
až do srdce pod popel a lávu

Že jsem socha větrem ošlehaná
co neumí milovat
ani litovat
ani rozesmát rána
noci ukolébávat
na rose spávat
a přátelství pro mě bylo
jak pampeliška
dech jedince je mocnější než síla chmýří…

Ale pak jsi přišel ty
a vstoupil ještě níž než je ta láva
a nevím kam jsi tím mířil
když jsi mi šeptal
že mě chceš napořád
jak moc mě máš rád
a už vůbec nechápu
co to vlastně bylo to tvé -chybíš mi moc-
byla jsem zblázněná
a chtěla den když byla noc
a noc když byl den
a tys mi nevěřil kolik mi je
jak je možné že zrovna my dva
na vrcholu absolutního štěstí…

Víš mě bylo přesně tolik
kolik je mi dnes mínus dva roky
plus několik pohledů na svět
a na lidi a vztahy a radost a bol…

No a pak byl konec pohádky
našel sis vor
a odplul z mé loďky
pěkně nazpátky
a já musela kývnout hlavou
a nechat tě jít dálavou
musela jsem přestat chtít
povídat si s tvýma očima
o tvé vůni už jen snít
pak totiž přišla zima
láska nebyla na prvním místě
tvé srdce úplně zmrzlo
a bylo to víc než jisté…

A co já, na to jsi nemyslel
ty dva roky mám prostě pořád v sobě
a trčím na jediným bodě
v myšlenkách map našich těl
a slovníku co nikdo jiný neznal
snad jsi dočista oněměl
šílenstvím po svobodě
sám jak král

ale už jsi zapomněl na staré přísloví
že ve dvou se lépe táhne za jeden provaz…

To víš, ale nebudu si lámat vaz
i když bych zase někdy chtěla
obcházet s tebou kolem baráku
cítit jak nevíš co udělat
a nervozitu tvého těla
cítit i v dechu soumraku
a pak se líbat
tak nejistě jak tenkrát…

Ale teď už si nemůžem nic vzít
ani brát
mělo to tak být
i když kolikrát mám
touhu spasit osud a čas
a zbořit tu trapnou hráz
co sis vymyslel
no kdysi jsem ti chtěla povědět
-možná jsem psychopat ale miluju tě-
ale teď už vážně nemá cenu
potulovat se v minulosti
a trápit mozek duši srdce kosti…

Tráva už se obléká do zelena
a větve se trápí v hladu
a já vím že bude jaro
a budu žít každý den jako by byl můj poslední
a ve svým srdci nechám někdy
vyjít slunce na západu
a ty to taky tak dělej
jsi fajn člověk tak se taky tak chovej
a nepřeji ti nic zlého

každý máme právo na lásku…

To je asi všechno co jsem ti chtěla říct.