Kráska a Zvíře

Kráska čeká na své zvíře,
pohled upřen do neznáma,
její zvíře trpí v díře,
pojď maličká půjdeš s náma,

chyť se ruky, musíš jít,
odvedem tě do bezpečí,
dostaneš, co budeš chtít,
tak proč tvá ústa tolik křičí?

I zvíře sténá někde v dálce,
v řetězech je spoutané,
černá to je barva zrádce!
Srdce láskou zklamané.

Kdyby mělo více času,
skočilo by ze skály,
slyšelo však krásky hlasu,
a v jejích očích jizvy tály,

stačil jeden letmý pohled,
jedna krátká spásná chvilka,
pro zvíře končí všechna bolest,
je tu porcelanová panenka.

Černé ruce ji však berou,
rozbít by ji všechny chtěly,
ona ubraní se vlastní něhou,
a projde mezi těmy těly,

snad vzpomene si na to zvíře,
jež spoutáno je v řetězech,
a že trpí ve své víře,
ve svých temných pocitech.

Jen pomyšlení na krásku
ho nutí stále dýchat,
a pokládá si otázku:
"Krása, nebo moje pýcha?"