(-:--Jen taková sbírka veršů--:-)

Rubínů čas Přes růžová sklíčka dívá se mladá dívka Rudnou jí líčka když čistotu těla hýčká a přesto se budí v ní city zvláštní a nepoznané dosud Svět je tak náhle v rudý slitý a ptá se na svůj osud Růžové brýle dívka snímá a potom jinak věci vnímá že všechno není pouze v barvě červánků jež dlouze zapadají nad hájem a svět není rájem Když rubínů čas pozbyde v nás potřebu dívat se přes brýle můžeme na svět pohlédnout pravdivě a přitom v sobě si kamínek rubínu hýčkat Člověče milý vzpomeň si kolikrát v životě měl jsi rád? Rubín je kapka krve ukrytá v srdci jak v truhle Bohatý může být pouze kdo se v té kapce ponoří dlouze

Chtěla bych být bílou labutí Plout po hladině bez hnutí Pojednou napnout křídla a vzlétnout kdybych mohla

Kladu příčky Tvořím hříčky Jedna příčka jedna hříčka

Životní vandr věčného buřiče

Myslím, že na letech strávených spolu nezáleží, spíš je nám ku prospěchu, zda ještě naše duše střeží si v sobě poklad nejkrásnější, zda plamen lásky mezi dvěma hoří a zda je vztah plný zážitků dobrých i horších stále na výsluní spojení v duši v přítomnosti, které se navždy uskuteční s plností blaženosti v nebi. Vždyť někdy stačí jen pár chvil, aby se druhý v srdci plném lásky usadil a myšlenky čisté mohl pomáhat udržovat v místě, kde nelze se nikdy před Božím soudem přetvařovat. Láska je cesta přes blátivé strouhy, někdy se díváme do tváře změně a někdy můžeme ve vteřině štěstí staletí celá setrvat, nežli zas vzbudíme se. Nic na zemi netrvá však věčně. Láska je zázrak a pohyb neustálý, v ní jednou se napnem a podruhé klesnem k zemi...Však naše duše smí zůstat v Božích dlaních v bezpečí Lásky nekonečné , co život této země znovu probouzí. Být součástí toho očistného plamene smíme, když navždy v lásku uvěříme a necháme se od ní v duchu přetvořit, ona nás vede a učí nás vnímat sebe v zrcadle druhých, kteří se sklánějí k našim duším jak k nemocným dětem v noci na postelích, po kapkách berem si od nich léky v podobě přijetí i odevzdání se všemu, co nás provází.

Z obrázků květin na zahrádce vznikají nové variace, kde láska ke květině pluje jak loďka na hladině mojí duše blíž k srdci plnému něhy, kde odpovídá touze každé ve vůni lehkých křídel neónových letů zamknutá do mých slov a tichých k nebi vzletů.

Hradní paní Moudře se skrývá Hradní paní jen do svých hradeb ze slov postavených a prosta komedií již je touze své už blíž! Jen fraška nebo komedie? Obojí se šatem středověkým skryje. Vždyť v každém muži srdce bije pro boje příští v každých situacích. Však Hradní paní tu nezaclání pod oknem dneska v šatu bílém svém a rozhodně se dívat nechce na rozpustilé herce, co přišli do podhradí s citem hercům vlastním hráti komedie života. Spíš do věže se skrývá v hradech svých a prosta komedií zbytečných nechává vzlétnout holubičku tužeb neustálých z dlaní svých do širých polí pod hvězdami, kde z nebe padá bílý sníh a není třeba hráti již, když v srdcích jsme si blíž. Pryč s kejklířemi středověku! Já vidím hradem protékati řeku plnou ryb a ptačích skřeků a přitisknu si k hlavě deku, když jako Bílá paní tou řekou nechávám se unášeti, kde žádných komedií není, jen štestí v každém věku, co v odpuštění změní.

...je to možná nemoderní, je to možná příliš intimní...ale...

malá nahlédnutí do dob dávno ztracených

**zimní a trochu i bílé...atd,atd...**

2015/16

2014/15

Zde jsou hlášky sto let staré :)

Odhalení dalších příběhů ze života věčného rebela

Básně napuštěné mým hořkým cynismem. Stěžovat si lze na všechno. A na lásku? ... Jo, na tu nejvíc.

O