Mé úplně první básnické pokusy

(ukončeno)

Začínám znovu tvořit legendy Začínám rozjímat a tvořit příběhy dávné Atlantidy, každý z nás v duši může znát pravdu a ji pochopit a všemi možnými způsoby lze se k pravdě dobrat, možná, že fantazie protnutá ústřední myšlenkou dobra a zla, tak jak to v pohádkách a legendách bývá vyprávěno od dávna, je ta jediná správná. Kdo touží poznat pravdu, tu skrytou v nás, ať ponoří se v čas, kdy ještě Noe nestavěl svou Archu, kdy lidé byli zlí i dobří a v bájné Atlantidě žili zvláštní obři, co se moc lidem vzezřením nepodobali a byli mnohem více duševně vyspělí, než prostí lidé této země a přesto ve své dokonalosti nemohli se Bohu přiblížit a spojili se s falešnými živly. Hledám jména hrdinů, nádherných čistých bytostí, jak byly stvořeny, které však svodům zcela podlehly a jejich rozhodnutí bylo navždy a nikdo nemůže je nikdy změnit. Zkouším se tedy v příběhy bájné Atlantidy ponořit a pro své čtenáře i sobě pro radost legendy krásné vytvořit. zatím si stavím nad propastí prázdnoty a času most a v myšlenkách jsem pouhý host, co vstupuje do zakázané komnaty, kde v knize psáno stojí, že osud je vždy dvojí a cesty vedou do Nebe či do Pekla, líp bych to vážně neřekla... Bytosti dávné Atlantidy již rozhodnutí změnit nemohou, zmírají v plamenech a ohni trýzní svou a pro nás jako vzkaz nechaly po celé zemi ve vrstvách skrytých jen jako vzácné příměsi všelijaké poklady a drahokamy a krystaly různých vlastností a jmen a o tom příběh tento rozvíjí se v mysli mojí pro napětí i pochopení boje mezi dobrem a zlem. Dnes básník, zítra jenom snílek jsem, začínám příběh dávný psát zatím jen ve své mysli, protože drahokamy mi tento nápad vtiskly. Atlantida? Při prohlížení stránek o drahokamech , jejich obrázků a léčivých vlastností mne napadlo, proč nevytvořit umělé legendy a pohádky pro děti i dospělé. Ústřední myšlenka měla by přinést rozhodně lidem poučení a pocit, že kdo ví, možná že takhle to mohlo kdysi být... A bájná Atlantida je pro mne živná půda, kde žily kdysi dávno zvláštní bytosti s neuvěřitelnými schopnostmi, však duše svoje zaprodaly zlu a propadly tak peklu, když z nebe byly jako ušlechtilé nebeské bytosti poslány na zem lidem ku pomoci, zmocnila se jich pýcha a dalších šest smrtelných hříchů, co vedou ke zkáze, ačkoli stvořeny tyto bytosti byly jako dokonalé, ušlechtilé a krásné...

(-:--Jen taková sbírka veršů--:-)

Rubínů čas Přes růžová sklíčka dívá se mladá dívka Rudnou jí líčka když čistotu těla hýčká a přesto se budí v ní city zvláštní a nepoznané dosud Svět je tak náhle v rudý slitý a ptá se na svůj osud Růžové brýle dívka snímá a potom jinak věci vnímá že všechno není pouze v barvě červánků jež dlouze zapadají nad hájem a svět není rájem Když rubínů čas pozbyde v nás potřebu dívat se přes brýle můžeme na svět pohlédnout pravdivě a přitom v sobě si kamínek rubínu hýčkat Člověče milý vzpomeň si kolikrát v životě měl jsi rád? Rubín je kapka krve ukrytá v srdci jak v truhle Bohatý může být pouze kdo se v té kapce ponoří dlouze

Chtěla bych být bílou labutí Plout po hladině bez hnutí Pojednou napnout křídla a vzlétnout kdybych mohla

Kladu příčky Tvořím hříčky Jedna příčka jedna hříčka

Životní vandr věčného buřiče

Myslím, že na letech strávených spolu nezáleží, spíš je nám ku prospěchu, zda ještě naše duše střeží si v sobě poklad nejkrásnější, zda plamen lásky mezi dvěma hoří a zda je vztah plný zážitků dobrých i horších stále na výsluní spojení v duši v přítomnosti, které se navždy uskuteční s plností blaženosti v nebi. Vždyť někdy stačí jen pár chvil, aby se druhý v srdci plném lásky usadil a myšlenky čisté mohl pomáhat udržovat v místě, kde nelze se nikdy před Božím soudem přetvařovat. Láska je cesta přes blátivé strouhy, někdy se díváme do tváře změně a někdy můžeme ve vteřině štěstí staletí celá setrvat, nežli zas vzbudíme se. Nic na zemi netrvá však věčně. Láska je zázrak a pohyb neustálý, v ní jednou se napnem a podruhé klesnem k zemi...Však naše duše smí zůstat v Božích dlaních v bezpečí Lásky nekonečné , co život této země znovu probouzí. Být součástí toho očistného plamene smíme, když navždy v lásku uvěříme a necháme se od ní v duchu přetvořit, ona nás vede a učí nás vnímat sebe v zrcadle druhých, kteří se sklánějí k našim duším jak k nemocným dětem v noci na postelích, po kapkách berem si od nich léky v podobě přijetí i odevzdání se všemu, co nás provází.

Z obrázků květin na zahrádce vznikají nové variace, kde láska ke květině pluje jak loďka na hladině mojí duše blíž k srdci plnému něhy, kde odpovídá touze každé ve vůni lehkých křídel neónových letů zamknutá do mých slov a tichých k nebi vzletů.

Hradní paní Moudře se skrývá Hradní paní jen do svých hradeb ze slov postavených a prosta komedií již je touze své už blíž! Jen fraška nebo komedie? Obojí se šatem středověkým skryje. Vždyť v každém muži srdce bije pro boje příští v každých situacích. Však Hradní paní tu nezaclání pod oknem dneska v šatu bílém svém a rozhodně se dívat nechce na rozpustilé herce, co přišli do podhradí s citem hercům vlastním hráti komedie života. Spíš do věže se skrývá v hradech svých a prosta komedií zbytečných nechává vzlétnout holubičku tužeb neustálých z dlaní svých do širých polí pod hvězdami, kde z nebe padá bílý sníh a není třeba hráti již, když v srdcích jsme si blíž. Pryč s kejklířemi středověku! Já vidím hradem protékati řeku plnou ryb a ptačích skřeků a přitisknu si k hlavě deku, když jako Bílá paní tou řekou nechávám se unášeti, kde žádných komedií není, jen štestí v každém věku, co v odpuštění změní.

...je to možná nemoderní, je to možná příliš intimní...ale...

malá nahlédnutí do dob dávno ztracených

**zimní a trochu i bílé...atd,atd...**

2015/16

2014/15

Zde jsou hlášky sto let staré :)