Děkuji za přečtení... :)

už je to dávno

...

...

melancholie

zima jistě přispěchá

..tak to bývá po normální bílé zimě..

světlo z Venuše

... vzpomínat či dál jít

...

Tenkrát byla na Vysočině neobyčejně tuhá zima, střídavě bohatá na sníh, mráz a náledí. Nám lékařům nebylo ve vyhřátých pokojích a sálech zle. Byli to řidiči sanitek, saniťáci, kteří byli vydáni na pospas rozmarům přírody. Za ta léta služeb se však naučili v každém počasí nejenom vyjet, ale i umět se vrátit. Jsou přitom odkázáni sami na sebe, poněvadž jim za zády nestojí nikdo, kdo by jim v těžkostech poradil nebo pomohl a kdy musí svou vynalézavostí nahradit myšlení a zásah lékaře. To právě zažil v oné zimě nejmladší řidič naší okresní nemocnice, když měl dovézti z vesnice, vzdálené pouhých dvacet kilometrů, prvorodičku k porodu, který už probíhal nějakou dobu doma. Poznamenávám, že se udál ještě v době před-mobilní a pokusím se vyprávět jeho příběh tak, jak mi jej sám vylíčil… (*Pouze jediná povídka-tím bohužel bezkonkurenční- z poslední soutěže na téma "Zimní" * )

asi už stárnu.....

...

Dívat se na život a lidské bytosti se skepsí znamená, zbavovat se zdravého, nepřehánějícího optimismu, který je vždy kladný. Skepse je záporný element. Nikoli v duši, ta je vždy čistá jako lilie, ale v mysli člověka. Rozdíl mezi rozumem a srdcem vyjadřuje i francouzské přísloví, které je zároveň slovní hříčkou : " Le coeur a ses raisons que raison ne connait pas." Srdce má své důvody, které rozum nezná. Srdce vidí mnohem lépe než rozum. Jinak by nebyla možná láska ani přátelství.

vstup na vlastní nebezpečí.. (g.a.)

cestou do FortUnie...v zas/tán/vení třináct/ém...

První část lehce hororového příběhu o neobyčejné bytosti žijící za oponou našeho světa.