na střeše letícího omnibusu...

napustil jsem vanu plnou želé
naladil klavír
a usadil se
se svým okulárem
sledujíc pád meteoritu
jak prolétá atmosférou…

rozlouskl se o hranu jako ořech
ale místo jádra jsi vypadla ty
naštěstí do toho aspiku
s pírky sojky pod očima
na krku amulety
a pulzujícím tělem
přesně zasáhla cíl
skrz celou hlavu
až tam dozadu
jako pulzním dělem…

mé zuhelnatělé oči
rozvířily okolní vrásky
ty ses usmála
odložila košík na houby
i orientální dýku
s širokou čepelí
nejspíš od divošského kmene
pohladila glóbu hory
a otevřela poštovní schránku se slovy…

já rozevřel zezelenalý deštník
od přílišných dešťů trávy
ohmatané vydání Kroniky
Pickwickova klubu
a tubus s vínem…

také jsem ti sestavil houpačku
hned kousek od piana
aby jsi vždy
když se ve vlanoucích šatech zhoupneš
dosáhla prsty od nohou akorát
na slonovinu klaviatury…

uvolňuješ kolem
přítomného okamžiku
aureolu času
v němž je srdce vydáno svému neklidu
v němž se vášně vydávají všanc svobodě
kdy i sama nebeská kupole
se zdá být malým tajemstvím
klenoucí se nad námi prostorem
jako by jej uzavírala
a vyjadřovala tak podstatu
s patriotismem…

příteli nemyslíš že je to paradox?

inu to je pravda
milá Dunenuin
poněkud na hlavu postavená
ale na hlavu se dá postavit
jen to co hlavu má…