Jan Bartek

ttragelaf: pokusím se hledat odpověd´

kdo zažil znásilnění a totální ponížení
je zcela osamocený

duše, která zrála desetiletí
je rozcupovaná

žádná instituce již nemá důvěru
zejména pokud sama za znásilněním
či ponížením stála nebo jen nečinně hleděla

kdo je ta instituce ?
rodina ?
škola ?
policie ?
pošta ?
české dráhy ?
poliklinika ?
hasičský sbor ?
baletní kroužek ?

duše, která zraje
a je znásilńována
je na tom podobně

těžko se ztotožńovat s lidmi kolem

k čertu s nějakou psychologií
co tady může běžný psycholog v bačkorách,
když člověk je míń než hlína a prach
protože hlína a prach jsou materiál
který nic necítí

tady jste hluboko pod čarou

jeden kamarád vypráví příběh o dívce
která je již paní

má rozšklebenou jizvu na břiše
po ráně nožem
nenechala se nikde ošetřit

tehdy, když už ti dva hoši, kteří ji
znásilnili, podupali a pobodali
stáli nad ní

ještě vstala, popadla nůž
a z posledních sil toho jednoho
zabodla a zahnala do řeky, kde se utopil

jaký žije život ?
jaký život pak žijí ti, kteří necítí zodpovědnost ?
jak na to zapomenout ?

nejde

ale něco jde
nevím jak - ale myslím si to

lidé přežili koncentrační tábor
a přesto po letech
když viděli, že svět to uznal
i viníci to uznali
dokázali nějak odpustit
byt´to jsou většinou židé
kteří to nemají v popisu víry tak explicitně
jako křes´tané

nevím, co k tomu říct ?

snad nevadí ta úvaha
případně ji smažem

drž se

ttragelaf: jako když dva
on a ona
jdou

večer někam

ttragelaf: jako na houpačce pro dva
kde na jednom konci prkna je svět
a na druhém jsi ty

jsou takové situace
jsou krátké a jsou pro mnohé
ale
jsou takové i osudy

dlouhé a pro nemnohé

proč ?

Jan Bartek: Tara: Děkuji :-)

Tara: Není to špatné, Honzo.

Tara: Honzo, nepodceňuj se... poeticky koukáš na svět a zcela jistě sem patří také tvoje tvorba. Měj se fajn a ať ti to píše!

Jan Bartek: Tara: Ano, rozumím a i souhlasím s tebou, ale ono je to se mnou složité. Já potřebuji, aby to, co káže rozum, také komunikovalo s citem. Ale moc si vážím podané ruky, i když se tady s nikým nemohu poměřovat. Vy tady opravdu umíte a jsem rád, že mě tu trpíte. S pokorou si vážím vašich připomínek na mou tvorbu, kterou díky vám mohu připodobnit jabloni, která se z jara prostříhává, aby dosáhla kvalitnějších plodů. Děkuji

Tara: Já děkuju za to, že se zajímáš o názory ostatních:-)
Když vlastně v dalším verši pokračuješ v jedné větě, velké písmeno mi tam nesedne, je to, jako bys napsal:

I na té naší správné cestě Odpočinout nebojme se.
Logické to není, ale autorem jsi samozřejmě ty. A klidně mi tykej.

Jan Bartek: Tara: Děkuji za názor a vaši tolerantnost. S velkými a malými písmeny na začátku věty zatím bojuji. Vážím si Vaší pozornosti. Jan

Tara: Tohle má dobrou atmosféru, kdybys např. velká písmena změnil na malá a ubral čárku, mohlo by to vypadat ještě lépe:

Chodidla jsou ponořená
v chladné řece

I na té naší správné cestě
odpočinout nebojme se

ttragelaf: teda ten to dostal

Jan Bartek: René Vulkán: Děkuji, nevnímám to jako laický názor, spíše naopak. Vaše vítky jsou výstižné a sám s nimi souhlasím. Často nad tím přemýšlím a zpětně se k tomu vracím, jde o to, že teď nějak i žiju tak škobrtavě :-) s pozdravem Jan

René Vulkán: rýmování trošku škobrtá (laický názor), báseň má co říct

Jan Bartek: ttragelaf: :-)

ttragelaf: to je z pražské ubytovny, že ?
nebo z pod mostu
to známe
myši
rejsci
potkani
štěnice
blechy
svrab
larvy
škvoři

a další
tvoři

ttragelaf: mít v rukách slovo

to se málo ví

Jan Bartek: ttragelaf: :-)

ttragelaf: Co byla pro Sartera Nevoslnost,
byla pro Bubera Nespavost.

Nezvaní existenciální hosté,
kteří přicházejí
aniž by boleli,
aniž by byli cílem,
pozastavením.

Jakoby svět říkal:

Co si myslíš, člověče ?
Že si můžeš vybírat život jako věci v krámě ?

Život jsem já - jsem tu. Nespi a škytej.
Tak dlouho, jak mně se zlíbí.

ttragelaf: četl jsem několik listů zpátky
líbí se mi zejména "Mlha"
ale i jiné texty

je to "Tvá poetoterapie"

a to je dobře, pokud se to tak jmenuje

občas vezmu do lodního kufru
pilu, kladivo, hoblík, hřebíky,
šroubovák, dřevo a vezu
k Sáše a tam si zkoušíme uříznout špalek,
zatlouct hřebík, něco zašroubovat
..... neříkám tomu terapie

terapie to není - prostě jen zkoušíme
rukama něco dělat -a pokud by z toho něco
vyšlo, pak je to už práce ...

pokud složíme rým - složíme rým .. to je vše

mysím, že jsi něco složil - to není terapie

Ty jsi něco napsal, něco to říká. To není terapie.
To je práce.

Ale to říkám já, takže tomu nevěř.

Dota Slunská: Je to pocestný, není to pocestný? Tváří se to jako verš...jsem trochu v rozpacích.