Tomáš

umělec2: A tip ti nedám, sám mám málo. Víš ty co mne to stálo? Profesionálního kritika si představuji jako neúspěšného pisatele s dobrou gramatickou výbavou. NASA používala lidi z různých oborů pro pohledy z jinné strany na věc. Pak je tato k. k věci přeci. A tip dám. Můžu si za to sám. Vlastně si za to můžeš Ty když tak pěkně nám ty věci popisuješ. Od G slyšet o K. Dává mi to smysl.

umělec2: Kdo rád píše, je snad trošičku výše a ví, co rád slýchá, že i druhý rád dýchá, tak mu přej a sám z toho dobrý pocit měj. Jsem tu rád – mám tu o co stát. Nekriticky kritický umělec2. Jsou tu díla dobrá, výborná, špatná zavrženíhodná jenže psaná s chutí a to mne nutí cenit. Z kritiky se má člověk poučit a ne ozvučit!

Liška76: Máš pravdu, kritika je zdravá:))Jelikož nepatřím ke znalcům..má kritika se odvozuje od toho zda se mi něco líbí, nelíbí....hmmm.Ty máš smůlu-líbí se mi tvůj styl..mojich komentů se těžko zbavíš:))chichichi!

Kars: Jsi jazykozpytec a borec k tomu, vyšlápnul sis na písmáky, u sta hromů :-))

Tomáš: ttragelaf: Standa! Zásobník s ostrými měl mít v kapse u sebe, ne ale v plášti na věšáku. To mu bylo taky u soudu kladeno za vinu...

ttragelaf: ... HROZNÉ !
§ KDO JE VINEN ? !!!

Psavec: Je to smutné, ale dost časté, ST.

Psavec: Je to pravda.

Siorak: No, tohle je tragédie. Snad ten sapík ani nebyl zajištěný, nebo ho Petřík náhodou i odjistil ... tohle zní jako temný osud. Ten voják bude mít asi do smrti o čem přemýšlet ...

donne: ...a nic není zřejmě naprosto špatné,záleží na úhlu pohledu

Liška76: taky pláču:(ST!!!

Kars: Hodně smutné po ránu, snad den bude veselejší, vychází slunce

hloubavá: Jak pravdivé!

hloubavá: Skoro všechno je možmá... :-)

hloubavá: A pak se to pojmenuje tak sterilně - nešťastná náhoda.

Liška76: ST...všechno a nic kdo vědět chce víc:))

Bíša: Jsem pacifista a na vojně jsem nebyl, kvůli následkům autonehody. Nemám rád zbraně! Je to otřesný příběh!

Bambulka: ***
...život nebo smrt ve zlomku vteřiny ...
... zamrazilo mě a ani já nevidím ... to pro slzy ...
***

Lorraine: Jako malá jsem vždycky u jednoho svého příbuzného žadonila, aby mi půjčil služební zbraň, jen tak pro získání pocitu, jaké to je... Marně... NIKDY mi ji nepůjčil, že prý dětem do ruky nepatří... ani když je prázdná. Musela jsem si počkat do hodně dlouhé dospělosti, abych na střelnici zjistila (po sáhodlouhém školení o zacházení se zbraní), jak se mnou škubne, když vystřelí, jak mi padá ruka její tíhou, když jsem se snažila zaměřit... Vyzkoušela jsem si to, splnila tehdy dětskou touhu a zjistila, že přestože ten její chladný kov v ruce vyvolává zvláštní pocit, nikdy to nebude věc, kterou budu vlastnit...
Dočetla jsem se sevřeným krkem, s obrazem popsané reality před očima a myšlenkou, jak ten krátký okamžik ovlivnil všechny v příběhu zmíněné životy... .
...nic se nemůže stát... s jak čistými myšlenkami tomu vždycky věříme... tak ať nám to vychází :-)

jc senior: Trochu z jiného soudku, ale s jiskrou i barvou.
***