„...nic se nemůže stát!“

Jana Pokorná měla jen maminku a pět mladších sourozenců. A pak ještě přítele Standu. Než odcházel na vojnu, byl už skoro jako člen rodiny. Na podzim se má vrátit do civilu, ale ona by mu něco chtěla říct už teď. Něco, co si telefonicky domluvili a co ona už dva dny s jistotou ví: lékař její domněnku potvrdil a mamince už to řekla. Vyslechla ji s pochopením pro jejích osmnáct let a u vědomí toho, že jí ze šesti starostí ubude jedna a přibudou dvě.
Když neočekávaně přijel, byli už po večeři, Jana sklízela se stolu. Na Standu se okamžitě navěsilo pětihlavé klubko, žadonící o jeho samopal a aby je svezl na motorce. Oblehli ho tak, že Janu ani nemohl obejmout, jen si podali ruce. Maminka mu hned chystala něco k jídlu a Jana zatím začla umývat nádobí.
Po večeři už byl trochu nervózní, poněvadž se od Jany ještě nic nedozvěděl z toho, co mu před několika dny naznačila telefonicky. Děcka ho zpovídala ze všeho možného, nejvíc třináctiletý Petřík, který se neodbytně zajímal o jeho samopal. Nakonec, aby už měl od něho pokoj, mu zbraň půjčil. Zásobník s ostrými zastrčil do svého pláště na věšáku.
„Seš tu dnes , hochu, načerno, viď? Nebudou z toho nepříjemnosti?“, paní Pokorná si právě začla připravovat věci a vaničku ke koupání nejmenších capartů.
„Nebojte se, máti, nic se nemůže stát. Jsem na cestě ze střelnice na velitelství a na tu dlouhou vzdálenost se už může hodinka sem tam ztratit. Stejně ale už nemám moc času a musím za pár minut odjet“, obdařil Janu vyčítavým pohledem. A hned nato: „Tak poď přece aspoň na chvilku ven“, vyhrkl na ni se špatně potlačovanou netrpělivostí.
Když se na chodbě nasytili polibků, zeptal se jakoby ledabyle: „Tak co?¨
„Stando,... víš...? Budeme tři!“, svěřila mu s radostným úsměvem své tajemství. V několika minutách si toho pověděli více než jindy za půl dne. Vědomí neviditelné přítomnosti počínajíciho nového života je zalilo dosud nepoznaným blaženým pocitem.
„A co tomu říká maminka?“, vzpomněl si náhle.
„Nebude nám bránit. Má tě moc ráda“.
„Měl bych jí pomoct aspoň s vodou ke koupání“, vrátil se jako svědomitý voják do střízlivé skutečnosti a uvolnil z obejmutí. Jana však nechápe proč teď tak náhle spěchá. Zakloní hlavu a s pootevřenými rty očekává aspoň ještě jeden polibek. Je dnes tak šťastná jako dosud nikdy!
On ale tuší cosi neurčitého. Políbí ji krátce na špičku nosu a vpadne do pokoje: maminka už umývá ve vaničce malou Růženku a Petr se mezi ostatními dětmi pyšně točí dokola se samopalem, na němž se nyní leskne zásobník s několikanásobnou smrtí! Roztřesou se mu ruce, když uvidí jak se Standa hrozivě tváří.
Do ticha, přerušovaného jen cákáním vody, práskne přísný vojenský rozkaz: „Skloň přece ten samopal!“
Petr vytřeští oči na dříve kamarádského vojáka, který je nyní jeho drsným velitelem, znovu se strachem otřese a přitom nevědomky stočí zbraň směrem k vaničce... a než mu ji Standa stačí vytrhnout z rukou... zasviští salva. Neúprosná. Nezadržitelná. Osudová.
Jana a děti začnou plakat.
Maminka už je nikdy neuvidí.