Špáďa

Dvakrát krásně rozvitý oxymoron!

Šššpitám... Máti!!! Pššš...!

Čas tlačí, léčí, deformuje…
Záleží na úhlu pohledu
a také na čem člověk pluje,
co kdy chce odložit do ledu…,
jakými rysy rovněž sluje,
z čeho má ústa svá od medu… … …

Zajímavé postřehy a navíc kouzelně vypointováno!

Dvě duše. — Kde štěstí objeví?
V místech, kde láska vzplane!
Že nepohasne, obě ví,
když city nejsou hrané…

Parádní báseň s’tu vystavila!

Takhle je třeba žít!
Za svoje štěstí se bít!
Ponechat chmury na druhém břehu…
a hledat, churry, lásku a něhu…!

Růžový sad?
Óóó, co kroků jsem v něm nachodil!

Jako kdybych byl listonošem.
Zřel růže s květy nebo bez!
Capartík… s láskami… dětmi prošen,
abych je utočil kolotočem
a vedle trhal ženě bez…

    *  *  *  *  *

Že daleko mám k důchodu,
chystám se v duchu do chodu
— smutky ať letí dozadu! —
opět se vypravím do sadu…!

Znovu se slovo stane tělem!
Kdo dává sem ty verše skvělé!?
Dnes skryté v básni vlasů prosté...
Řekněte paní, vážně, kdo jste?

Vy zdáte se jen virtuální!
Přitom jste hybrid žití, snů,
v němž chtěl bych létat, byl tu dál s ním,
do doby té, než pohasnu.

Nezul já ráj, luzen?
I zul iluzi?

Málem jsem totiž zapomněl dodat, jak úžasný obrazy a metafory zas kouzlíš!

Ten tátův azbukový,
sic dávno není nový (r.v. 1956),
dál tiká z jeho stolku…
A ráno? — Tančí polku!

Zavřem-li touhu do lahve,
sotva se z duše vyplaví,
hnije tam tísní, až to dře...
Láska mnohá, co ztichla, ví...

Opsáno z mnohých životů a zajímavě zformováno do děje a ten do veršů.

Ani vlastně nevím,
kolik žeber ještě mám...

Myslím, jsem jen seladon...
          Možná trochu slevím...

Verši vás tu objímám...
Téměř tři sta bella donn.

básněnka:
Díky, básněnko, za postřeh! Bych si toho býval jinak ani nevšimnul; málokdo ale asi uvěří, že s šedesát devítkou — jako pořadím téhle mé básně zde na Libres — opravdu pořádně mávala náhoda...

labuť: Jestli mě někdy budou chtít překládat, tak jedině z rakve do rakve…

A všem upřímně děkuji, že se stavili víc než pohledem.

Bastet:
Ty mi teda dáváš (zabrat)!
Já po tom — jako (skoro) každej mužskej v mým věku — usnu…   {|:-)}

Všem děkuji za zastavení i komentáře, najmě pak Kapce za návrh rozhodně estetičtějšího a barevnějšího výraziva v poslední sloce (tvá varianta fakt nemá chybu!), než jsem použil..., a tím i poetičtějšího obsahu básničky.
Jsou to průběžné esemesky ze sedmidenní služební cesty a publikoval jsem je zde proto v původním znění...

Básnička přímo čarovná,
co náladu všem narovná...!

Pokud nám hernu
starosta obce
neschválí,
zahynem v černu,
budem-li ovce
v povzdálí.

Krásně toužebná a smyslná! Až se mně ohne dych!

Píseň, co mne roztančila,
jako motýl jsem se vznes...
Letím tam, kde moje víla...
Vivat, vivat! V básni ples!