Blazinekani

Blazinekani: Besinka: život takový je,ale skrz básně se ještě nějak držím.

Besinka: Smutné.

Besinka: Drž se.

Blazinekani: Besinka: já tebe taky zlato:((

Besinka: Mám tě ráda.

divoženka1: Až rozeženu nebemraky
ke slunci zvednu oči
tak smutné vzpomínky
odeženu taky
v tanci se sukýnka zatočí

Besinka: Objímám, kočičko.

Blazinekani: Besinka: To pomáhá, myslím na tebe zlato. Máš se dobře?

Besinka: Objímám a je dobře, že píšeš.

Lilith: Každý rozchod bolí. Ale když si myslíš, že tě nic už nečeká, zrovna v tom nejhorším období přijde nečekaná láska. Mně se to stalo a byla to ta nejkrásnější v mém životě. Chce to jen čas na vystřízlivění. Věř mi ;-)

Lilith: Lidé přicházejí a odcházejí. Někdy to moc bolí... Jsem s tebou.

Lilith: Můj život taky má svý šrámy, ale nevím jak, odjakživa se s tím dokážu poprat. Jsem beran a ten jde do všeho s vervou, jde proti zdi, i když vedle jsou dveře... život je jako hra, blbá nebo dobrá... a každý se s tím nějak srovnáváme... říkají mi, že prožít to, co já, to by nedali... dycky se oklepu, někdy to trvá dýl, někdy za chvilku, ale říkám si, dle rady mé babičky... všechno zlý je pro něco dobrý... časem zjistím, že fakt jo ;-)
Proto se neboj... budu ti držet palce a věřím, že časem se budeš umět oklepávat taky... dyť jsme jen jednou na světě (možná víckrát) ale tenhle život si zkazit nenecháme... můžeme se rozhlídnout kolem sebe a vidět hlavně to hezký, to vošklivý vytěsnit...
Já se děsně bojím bolesti a těžko každou snáším... proto bych si nikdy neublížila... raději se snažím zklidnit, zapnu mozek, vypnu emoce, což je někdy těžký, a řeknu si: Jsem jednou na světě, proč bych se nemohla mít ráda. A mám se ráda. I kdybych byla jediná, kdo mě bude mít rád... ale to se nestane, páč láskou k sobě přitáhneš i lidi, co tě budou mít fakt rádi.
Jujda, jsem se rozpovídala... Píšeš ze svého nitra a to je odvobozující ;-)

Lilith: Moje maminka byla úžasná, ale byla jsem s ní tak málo, odešla moc brzy...
Nikdo neví, co ho čeká...
jo, odpustit je osvobozující... jen to dycky nejde snadno...

kozorožka: Chceš od svojí mámy lásku a je to pochopitelné. Ale ona ti ji asi dát nemůže, protože ji sama nemá. Asi ji sama taky nedostala. Zkus někde v sobě najít lásku a dát ji jí. Jakkoli. Dát bez očekávání, že ji opětuje, pak by to byl obchod. Člověk nejdřív musí lásku dát, aby ji mohl dostat. Co dáváš, to se ti vrací. To není z mé hlavy, ale mnou ověřeno. Lehké to nemáš. Držím palec.

divoženka1: Já jsem taky nereagovala na báseň ,ale na to co k ní píšeš,což předpokládám že je tvůj současný pocit.Snad ti čas pomůže se se vším z minulosti srovnat.Za báseň jsem dala ST

Blazinekani: kozorožka: Děkuju moc za zprávu , doufám že už ses z tohle odbobí dostala, překvapilo mě že sis v tomhle období taky procházela,je těžké najít někoho kdo má podobné problémy.
Člověk si většinou ublíží kvůli někoho.Kvuli nějakemu podstatnému důvodu, přesně jak píšeš.
Jak s tím přestávám,vypisuju se.Mit ráda se je skoro nemožné.
Taky se ráda rozdávam pro ostatní až zapomínám co vlastně chci já.Pomaham až když potřebuju pomoc já,nikdo tu není.Ale chci pomáhá i dál, třeba i zde, stojí to za ten dobrý pocit.

Blazinekani: divoženka1: jak už jsem psala,teď jsem kvůli tomu spíš lítostiva a mrzí mě že už to nejde spravit.Malokdy jsem plná vzteku když si na ni vzpomenu.Jen v době kdy jsem psala tu báseň cca před rokem tak ještě ano.

kozorožka: Rozumím tomu. Já se fackovala, až jsem měla rudé tváře. A styděla se to někomu říct. Říkala jsem si tehdy, krávo, posrala sis život, to máš za to. Pak jsem viděla na YTube Teal Swan (v Duši K s Jardou) a uviděla, že to mají i jiní a proč. Je to nedostatek sebelásky spojený s pocitem, že člověk žije nesmyslný život. Já se obětovala pro rodinu, o manželství ani nemluvě. Teď si dělám, co mě baví a je to fajn. Dokud si ubližuješ, je něco (někdo) v tvém životě špatně. Ale změnit to, to je fakt těžké. Držím palec.

divoženka1: Určitě odpustit a neživit v sobě nenávist

Besinka: Objímám.