jankennethlister

Hele, nechtěla bys o tom napsat román? Myslím, že
už nad ním uvažuju, akorát ke tvé postavě přidám
něco z textu: Kousek nebe a bude to super...
Však ty víš, o čem mluvím.

Ne našel bych svého nejoblíbenějšího přítele Johnny
Walkera, svou nejlepší kámošku, která je se svým
zrovna v nejlepším,... svoji matku anebo z nasrání
zbouchla nějakýho kluka. Třeba by s ním byla sranda...
He?! Co ty víš?

Zdá se, že jsi konečně pochopila... že je na čase
jít svou cestou dál. Na cestě ještě potkáš kokotů,...
provokatérů. Myslím, že bys jednoho potřebovala,
jako teparii po traumatu z jedné šílené epizody svého života

Vidíš tu cestu do schodů nahoře? U každého vede
jenom tam. Myslím, že je na čase přestat fňukat
a bejt tebou aspoň na jednu noc jednoho či dva
kluky zbalit. No, nevypadáš špatně. Temperamentu
máš, myslím, ažaž.

Lidi příjdou a zas zmizí,
prožiješ ještě moře krizí.
Jedna láska to je málo,
za život by to hovno stálo.
Čas člověka krapet změní,
uvnitř však žádná změna není,
pořád se chováme jako malé děcko,
které chce slyšet, vidět, zažít všecko.

Jo, tohle se stává často.

Na takové chvíle se těžko zapomíná. Uvíznou v hlavě
a... přece jen nezmízí, snad časem vyblednou jak
staré fotografie zažazené ve svém albu.

Obvykle to cítím nápodobně, když si některé ženy
vzpomenu.

A když píšeš, vrčí ti pouze počítač, který přede jako
motor auta či autobusu, který už pak nevnímáš.
A bušením do klávesnice píšeš svoje postřehy a
pocity, které ti v hlavě jedou na tichý chod, stejně tak, jako když spíš, ale to bys nesměla chrápat.

A odreagovala ses přitom, když jsi psala?

Pořád tak stejně roztoužená? Co bylo včera, není dnes.

Smutná a též čaroskrásná, je snadné se do ní vcítit.

Bezvadná přímo od srdíčka.

V tom bych ti poradil: nevaž se, odvaž se.
Cesta k srdci je někdy kratší, než se může zdát.

Stále stejně atraktivní...

Dobrý, ďáblíku.

Zajímavá metafora. Jen tak dál. Ehm...

Já bohužel nejsem přes přísloví a pranostiky, já raděj
řeším křížovky.

Nevím, jestli jsem to pochopil správně: Nikdy nevkročíš dvakrát do stejné řeky.

Ty sestavené sloky vypadají jak tři aztécké pyramidy
ale zároveň jako by ztvárňovaly šipku vedoucí snad
za určitým posláním. Myslím, že to může souviset i
s obsahem textu. Ta šipka vede amanta k poslednímu
setkání se svou přítelkyní, která už dál nemůže ve
vztahu pokračovat, neboť zažila něco, co se jí v
srdci nikdy nezahojí. Anebo je tu poslední možnost,
že sloky připomínající aztécké pyramidy jsou hrobky
šipka vede milovanou bytost k umírající, která naříká
pod jednou ze tří hrobek. Je to sice bisardně ironické,
když si pomyslím, jako by umírající hrála skořápky a
říkala svému princi, "hádej, pod jakou hrobkou se
právě nacházím? Ještě naposledy si mne vyfoť, aby
sis mne pamatoval, takovou, jaká jsem byla, když
nemoc, zranění nepropuklo ještě v plné míře.

Hm. Zajímavé. Supertip je opravdu málo... Dosahuje
to do větších výšin...