Kapitola druhá - Vítejte v Prázdnotě

kapitola druhá - Vítejte v Prázdnotě

Nejdřív přišlo teplo, žádná bolest nebo světlo. Jen teplo, které se rozlézalo pomalu a podivně, jako když člověk usíná ve vaně a voda mu stoupá až ke krku. Klouzalo po mé kůži, obtékalo mě a hladilo způsobem, který byl uklidňující a znepokojivý zároveň. Připomínalo dotek cizích rukou. Rukou někoho, kdo příliš dobře ví, kde se nacházejí všechny vaše jizvy.
Pokusila jsem se otevřít oči, ale nepomohlo to. Všude kolem byla tma která se nezdála obyčejná. Nebyla to nepřítomnost světla, spíše přítomnost něčeho jiného. Něčeho, co mě pozorovalo.
Ležela jsem v ní jako hmyz uvězněný v jantaru. Nevěděla jsem, kde končí moje tělo a kde začíná okolní prostor. Jestli tedy vůbec nějaký prostor existuje. Na okamžik jsem se pokusila nadechnout.
Vzduch chutnal zvláštně sladce a kovově. Jako krev rozpuštěná ve víně. A tehdy se mi při tom uvědomění vrátily vzpomínky. V mysli se objevila střecha, vítr, sníh a město pod mýma nohama. A pak přišel ten jediný krok, až se mi srdce sevřelo. Nebo jsem si alespoň myslela, že se sevřelo. Nedokázala jsem si být jistá, jestli ho ještě mám.
Takže tohle je konec? Ta otázka se objevila sama a nepřinesla s sebou paniku, ale ani úlevu. Jen mrtvou prázdnotu. Měsíce, anebo možná roky jsem si představovala, jaké to bude. Kolikrát jsem usínala s přáním, aby ráno nikdy nepřišlo? Kolikrát jsem se modlila za něco, v co už jsem dávno nevěřila?
A teď, když se to stalo, necítila jsem nic. Žádnou svobodu či vykoupení. Tma kolem mě se zachvěla, ale já si nejdřív myslela, že je to klam.
Pak jsem to ucítila znovu. Pohyb, co připomínal nádech. Ta tma dýchala a mně z toho přeběhl mráz po zádech. Po nekonečně dlouhé chvíli se před mýma očima objevila tenká čára světla.
Pak druhá.
A třetí.
Ty čáry vypadaly jako krvavé šrámy vyřezané do černého masa. Pomalu a neochotně se rozšiřovaly, až vytvořily obraz.
Najednou přede mnou byla dlouhá, úzká chodba. Její stěny byly vlhké a leskly se ve slabém načervenalém světle. Přípomínaly útroby nějakého obrovského tvora. Měla jsem pocit, že jestli se jich dotknu, začnou se pod prsty hýbat.
Nechtěla jsem tam jít. To byla první skutečná emoce, kterou jsem pocítila. Byl to strach. Jenže jsem současně věděla, že nemám na výběr. Něco mě táhlo vpřed. Nebyla to síla, ale vnitřní jistota. Jako voda, co teče z kopce anebo kámen hozený do propasti.
Vstala jsem a nohy se pode mnou podivně zachvěly. Byla jsem příliš lehká, ale přesto šel cítit každý krok. Chodba byla delší, než se zdála, čas se tu choval podivně.
Někdy jsem měla pocit, že jdu celé hodiny. Jindy jako by mezi dvěma kroky uběhla jediná vteřina. Na konci stály staré, odřené dveře a visela na nich oloupaná cedulka se slovem: OTEVŘENO
Z nějakého důvodu mě to vyděsilo víc než všechno ostatní. Protože kdyby na ní stálo PEKLO, pochopila bych to. Kdyby tam stálo SMRT, pochopila bych to. Ale otevřeno?
Pomalu jsem natáhla ruku a prsty se mi třásly, ale ne strachem, více to působilo jako očekávání.
Jako když člověk otevírá dopis, o kterém ví, že mu změní život. Anebo mu ho zničí. Klika byla studená, ale když jsem zabrala, dveře povolily. Ozvalo se tiché, vlhké lupnutí, jako když se otevře stará rána a začne krvácet.
A za nimi ležel bar. Zůstala jsem stát ve dveřích, ale ne proto, že bych chtěla. Můj mozek totiž odmítal pochopit, na co se dívá. Nad pultem zářil rudý neon a jeho světlo se rozlévalo prostorem jako krev.
VÍTEJTE V PRÁZDNOTĚ
Ta slova pulsovala jako živá tkáň. Bar byl poloprázdný, anebo možná úplně prázdný. Nedokázala jsem si být jistá, jelikož v koutcích místnosti se pohybovaly stíny, které nebyly dost konkrétní na to, aby se daly označit za lidi.
Z jukeboxu v rohu vycházela zvláštní hudba, něco jako pomalý jazz a zároveň pohřební pochod. Vzduch voněl po alkoholu, cigaretovém kouři a něčem dalším. Evokovalo to ve mně představu deště na náhrobních kamenech, zvadlých růží a celkově konci věcí.
Za barem stál muž, který pomalu a soustředěně leštil sklenice, jako by šlo o nejdůležitější činnost ve vesmíru. Ani se na mě nepodíval.
Nemluvil, nezdál se překvapený, jako bych byl jen další host v této podivné vizi. Další ztracená duše, která sem omylem zabloudila.
“Pojď ke mně.”
Za mnou se ozval hlas a já sebou trhla. Nebyl hlasitý, byl to ten druh hlasu, který člověk poslechne dřív, než si uvědomí, že ho slyšel. Otočila jsem se a rozhlédla se. V zadní části baru seděla nějaká žena v boxu z černé koženky. Jedna noha přehozená přes druhou, loket opřený o opěradlo.
Čekala. A já si najednou byla jistá, že právě ona je důvod, proč jsem tady. Pomalu jsem k ní vykročila, ale srdce mi v tu chvíli vynechalo úder. Ona totiž vypadala jako já, nebo přesněji… Vypadala jako někdo, kdo si mě oblékl. Každý krok byl těžší než ten předchozí.
Nechtěla jsem se přiblížít, ale něco ve mně potřebovalo pochopit, co se děje. Posadila jsem se naproti ní a koženka pode mnou zavrzala, ten zvuk byl až nechutně intimní. Připomínal dech.
Na okamžik jsem na ni jen zírala, a čím déle jsem se dívala, tím víc mi bylo špatně, protože to opravdu byla moje tvář.
Moje oči.
Moje ústa.
Moje lícní kosti.
Jenže na ní bylo něco víc, její oči zářily rudě. Ne jako světlo, ale jako žhavé uhlíky pod vrstvou popela. A za tím rudým světlem se skrývalo něco nesmírně starého. Něco, co pamatovalo věci, které už dávno realita zapomněla.
Měla jsem pocit, že kdyby se na mě dívala ještě o pár vteřin déle, začala by číst moje myšlenky. Moje vzpomínky a hříchy - možná už to udělala.
Usmála se a ten úsměv mě vyděsil víc než celá Prázdnota, protože byl můj. Jen ostřejší, širší s více špičatými zuby. Jako verze mě samotné, která už dávno přestala předstírat, že není temná.
“Co se to děje?” zašeptala jsem. Žena se opřela pohodlněji opřela do sedačky a v očích jí pobaveně zajiskřilo.
“To záleží,” naklonila hlavu. “Ptáš se jako mrtvá, živá nebo jako člověk, který se ještě nerozhodl?”
Zamrkala jsem.
“Já nevím.”
Její úsměv se rozšířil.
“Výborně.” Krátce přikývla. “Nevědomost je první rozumná věc, kterou jsi dnes udělala.”
A tehdy jsem poprvé uslyšela, jak se někde v hlubinách baru rozesmál někdo další. Nebo možná něco. A z nějakého důvodu jsem měla pocit, že Prázdnota právě otevřela oči.
Několik vteřin jsem nevěděla, co říct. Seděla jsem naproti vlastní tváři a snažila se přesvědčit sama sebe, že to není skutečné, že jsem už dopadla na zem a můj mozek jen vyrábí nějakou poslední halucinaci, než zhasne.
Jenže čím déle jsem tam seděla, tím méně jsem tomu věřila. Všechno bylo příliš skutečné a živé. Dokázala jsem slyšet tiché bzučení neonu nad barem. Cítila jsem vůni alkoholu ve vzduchu a viděla drobné prasklinky na koženkové sedačce. Takové detaily si umírající mozek nevymýšlí.
Nebo ano?
Ta myšlenka mi probleskla hlavou a okamžitě zmizela, protože ta žena přede mnou se znovu usmála, jako by ji slyšela.
“To je na lidech roztomilé,” přejela prstem po okraji sklenice, která se před ní objevila bůhví odkud.
“Co?”
“Ta posedlost vysvětlováním,” její rudé oči se pobaveně zaleskly. “Jako by všechno musela mít jméno, aby to bylo skutečné.”
Polkla jsem.
“Mám být mrtvá.”
“Ano.” Odpověděla s takovým klidem, a mě to zarazilo.
“Ale?”
“A ne.”
“To nedává smysl.” opáčila jsem.
“Samozřejmě, že ne.” povzdechla si. “Kdyby to dávalo smysl, nebyla by to zábava.”
“Takže jsem mrtvá?”
“Takže neumíš poslouchat.” Opřela si bradu o dlaň. “Řekni mi, Mario. Když zhasneš svíčku, kam odejde plamen?”
“Nevím.”
“Správně.” Přikývla spokojeně. “A teď už víš o smrti přesně tolik jako před minutou.”
Chtěla jsem něco říct. Něco ostrého, naštvaného, jenže mi to nešlo. Protože někde hluboko uvnitř mě se začínalo rodit nepříjemné tušení .- Ona si ze mě nedělala legraci. Aspoň ne úplně.
Mluvila v hádankách, protože odpovědi byly příliš těžké na obyčejná slova.
“Kdo jsi?”
Tentokrát se její výraz změnil, jen nepatrně. Jako by tu otázku slyšela už tisíckrát a pokaždé ji trochu nudila.
“Měla jsem mnoho jmen,” její hlas zněl tišeji než předtím. “Kdysi mi říkali Konec. Jindy Začátek. Poslední nádech. První jizva. Hlad.”
Usmála se.
“Lidé mají rádi jména. Pomáhají jim předstírat, že věcem rozumí,” naklonila se blíž. “Ty mi můžeš říkat Asphyxia.”
To jméno se rozlilo vzduchem a něco ve mně sebou trhlo. Jako bych ho už někdy slyšela. Někde ve snu nebo v okamžiku mezi životem a smrtí.
“A proč jsem tady?”
“Protože ses dostavila na schůzku,” povzdechla si Asphyxia.
“Jakou schůzku?”
“Tu, kterou sis plánovala celé roky, Mario.” Její obočí vystřelilo vzhůru. “Nechápeš to?”
Najednou se přede mnou objevila sklenice s nějakým drinkem. Uvnitř se vlnila tmavě rudá tekutina, téměř černá.
“Kolikrát jsi usínala s přáním, aby ráno nepřišlo?”
Mlčela jsem.
“Kolikrát ses podívala na svůj odraz a přemýšlela, jestli by někomu vůbec chyběl? Kolikrát ses přesvědčovala, že už nemáš sílu?”
Její hlas nebyl krutý, to bylo na tom to nejhorší. Nebyl ani soucitný, jen věcný. Jako někdo, kdo čte seznam položek. Pohled mi sklouzl ke sklenici, v rudé hladině jsem na okamžik zahlédla samu sebe sedící na kraji střechy.
Byla jsem samotná, promrzlá a zlomená. Načež jsem rychle odvrátila zrak.
“Tak vidíš,” Asphyxia se pohodlně opřela. “Lidé si myslí, že osud přichází s fanfárami. Ale on ve skutečnosti chodí po špičkách.”
“Chtěla jsem zemřít.”
Asphyxia si mě dlouho prohlížela a pak zavrtěla hlavou.
“Ne.”
Zamrkala jsem.
“Ne?”
“To je právě ten problém,” její úsměv zmizel. “Ty ses nechtěla zabít. Ty ses chtěla zbavit bolesti.”
Ta slova mě zasáhla tvrději než cokoliv předtím, protože byla až nesnesitelně pravdivá. Najednou jsem cítila všechny ty noci, všechny probdělé hodiny. Ty okamžiky, kdy jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že zítřek bude lepší. Začaly mě pálit oči a já se za to nenáviděla. Proč mě rozplakala právě ona?
Asphyxia si toho samozřejmě hned všimla.
“Ach,” naklonila hlavu a vypadala téměř pobaveně. “Slzičky, lidská verze přetékajícího poháru.”
Otřela jsem si tvář.
“Jdi do prdele.”
Na okamžik nastalo ticho a ona se poté rozesmála. Její smích zněl nelidsky, strašlivě. Jako hudba hraná na nástroji vyrobeném z lidských kostí.
“Výborně,” pokývala hlavou. “Konečně se začínáš chovat jako člověk. Teď se konečně dostáváme k zajímavé části.”
“Jaké části?”
Naklonila se ke mně a její rudé oči se zaleskly. “K té, kde se rozhodneš, jestli jsi skončila.”
Její úsměv se vrátil a tentokrát byl mnohem nebezpečnější.
“Nebo… jestli jsi teprve začala.”
Na několik dlouhých vteřin jsem nebyla schopná odtrhnout oči od její tváře.
Od své tváře. Pořád na tom bylo něco špatně, ne vzhled nebo hlas. Něco daleko hlubšího, jako kdy člověk poslouchá nahrávku vlastního hlasu a najednou si uvědomí, že tne hlas patří jemu, ale stejně zní cize.
Asphyxia vypadla jako já. Jenže zatímco já jsem se celé roky lámala pod tíhou vlastních myšlenek, ona působila, že sama nese celý svět a ještě se u toho stíhá bavit.
“Takže co teď?” zeptala jsem se nakonec.
“To je překvapivě dobrá otázka.” Asphyxia se krátce napila drinku. “Většina lidí se v této fázi ptá, jestli jsou v nebi, pekle nebo v očistci. Ty ses rovnou zeptala, co bude dál. to o tobě něco vypovídá.”
“A co přesně?”
‘ “Že jsi buď odvážnější, než si myslíš, nebo mnohem unavenější, než je zdravé. Osobně sázím na tu druhou možnost.”
Neodpověděla jsem, protože měla pravdu. Byla jsem unavená, ne fyzicky, tohle bylo něco jiného. Únava, která se usadí v kostech, myšlenkách, v samotné duši. Únava z neustálého předstírání, že člověk ještě zvládá fungovat.
Asphyxia si mě mlčky prohlížela a já si vedle ní připadala průhledná. Nevěděla jsem, co je zač, ale vsadila bych se, že už dávno viděla každou mou vzpomínku, každý strach a každou věc, kterou jsem si nikdy nedokázala přiznat nahlas.
“Víš, co mě na lidech fascinuje?” zeptala se náhle.
“Nevím.”
“To, jak zoufale touží po záchraně a zároveň se jí brání, když konečně přijde.” naklonila hlavu. “Je to skoro umění.”
Zamračila jsem se.
“Ty mě chceš zachránit?”
Tentokrát se rozesmála tak hlasitě, a se několik lahví za barem jemně zachvělo.
“Ach, to je rozkošné,” přiložila si ruku na hruď. “Mario, já nejsem víla kmotřička. Nemám hůlky, třpytky a ani patologickou potřebu řešit cizí problémy.”
Odmlčela se.
“Navíc, růžová mi nesluší.”
Nevědomky mi zacukal koutek úst.
“Podívejme se na to. První náznak života.” protočila oči. “Za chvíli začneš vyprávět vtipy.”
Hudba z jukeboxu líně plynula prostorem a někde vzadu cinkla sklenice, přestože jsem nikoho neviděla. A právě tehdy jsem si uvědomila něco zvláštního. Poprvé od chvíle, kdy jsem sem přišla, jsem necítila paniku. Pořád jsem byla vyděšená a ničemu nerozuměla, ale panika byla pryč, jako by ji někdo odsunul stranou.
“Tak už to cítíš…”
“Co?”
“Že se něco změnilo.”
Odvrátila jsem pohled, protože jsem věděla, že má pravdu. Jen jsem ještě nevěděla co.
“Víš, Mario, lidé si myslí, že bolest je opak štěstí.” prsty si pohrávala se sklenicí. “Přitom je to nesmysl.”
“Jak to myslíš?”
“Bolest není opak ničeho.” její hlas zněl tentokrát o odstín vážněji. “Bolest je důkaz.” “Důkaz čeho?”
“Že ti na něčem záleželo, zlato.” Asphyxia se pousmála a pokračovala: “Když tě někdo opustí a bolí to, znamená to, že jsi milovala. Když tě zradí přítel a bolí to, znamená to, že jsi důvěřovala. Když přijdeš o sen a bolí to, znamená to, že jsi měla odvahu snít.”
Na chvilku se odmlčela.
“Lidé se tváří, jako by bolest byla nemoc. Přitom je to jenom účet za to, že byli naživu.”
Ta slova ve mně něco nepříjemně rozvířila, protože jsem is okamžitě vzpomněla na všechny věci, které jsem ztratila.
Všechny lidi. Všechny chyby. Okamžiky, které mě přivedly na tu střechu.
“Takže bych měla být bolesti vděčná?”
V mém hlase zazněla hořkost a Asphyxia jen pokrčila rameny.
“Ne. To by bylo stejně hloupé jako být vděčná požáru za to, že ti spálil dům.” povzdechla si. “Mario, jen říkám, že před ní nemůžeš utéct. Můžeš ji ignorovat, schovávat nebo utopit v alkoholu, vztazích, práci nebo sebedestrukci. Ale ona si tě vždycky najde.”
Po zádech mi přeběhl mráz.
“A co kdy už na to nemám sílu?”
Ta otázka ze mě vyklouzla dřív, než jsem se stihla zastavit. Poprvé za celý rozhovr se Asphyxia neusmála a jen mě pozorovala.
“To je zajímavé.”
“Co?”
“Nikdy ses nezeptala, jestli máš sílu žít.” naklonila se dopředu. “Vždycky se ptáš, jestli máš sílu pokračovat.”
Mlčela jsem, protože jsem absolutně nevěděla, co říct.
“A víš, jaký je mezi tím rozdíl?” Asphyxii se na rtech znovu objevil ten lehce krutý úsměv. “To je ta hádanka. Kdybych ti všechno vysvětlila hned, byla bych jen předražená terapeutka s velmi zvláštním stylem pro módu.”
Asphyxia si povzdechla a zakroužila sklenicí. Temná tekutina uvnitř se zavlnila jako noční moře.
“A navíc,” dodala, “většina terapeutů nemá vlastní bar mezi životem a smrtí. To mi přijde jako poměrně zásadní nedostatek.”
Tentokrát jsem se více pousmála a Asphyxia si toho všimla okamitě.
“No podívejme se. První pořádný úsměv, to je začátek něčeho velkého.”
Protočila jsem oči. Na okamžik mezi námi zavládlo ticho. Ne nepříjemné, jen zvláštní. Jako by celý ten podivný bar čekal na něco, co teprve mělo přijít.
Pak se Asphyxia pomalu zvedla, hudba z jukeboxu umlkla a neon nad barem jednou zablikal. V ten moment se všechny stíny v rozích baru obrátily naším směrem a já poprvé pocítila opravdový strach. Asphyxia však jen obešla stůl a zastavila se vedle mě.
“Víš, Mario…” její hlas byl najednou tišší. Starší. Nějakým zvláštním způsobem nekonečný. “Za dobu své existence jsem viděla umírat krále, vrahy, světce i zbabělce.”
Její rudé oči se vpily od mých.
“A víš, co mají všichni společné?”
Jen jsem zavrtěla hlavou.
“Nikdy z nich nebyl tím, za koho se považoval.”
“To nedává smysl,” opáčila jsem.
“Samozřejmě, že ne.” Ušklíbla se. “Pravda bývá tragicky špatná ve vysvětlování sama sebe.”
Pomalu natáhla ruku a prstem mě klepla do čela.
“Ty si myslíš, že jsi součet svých selhání.”
Další klepnutí.
“Svých chyb.”
Další.
“Svých jizev.”
Její úsměv nepatrně změkl.
“Jenže to je jako tvrdit, že dům je totéž co jeho shořelá část.” Zabodla se mi pohledem přímo do očí. “Poslouchej mě dobře, Mario. To, co tě zlomilo, není všechno, čím jsi.”
Něco ve mně se pohnulo. Něco, co bylo dlouho mrtvé - že by naděje? Malá, křehká, ale skutečná.
“A teď ti řeknu malé tajemství.” Bar kolem nás vydal vzdych a stěny se zavlnily. “Nejzajímavější na koncích je to, že si o sobě strašně rády myslí, že jsou konce.”
Naklonila se ke mně tak blízko, že jsem v jejích rudých očích viděla vlastní odraz.
“Ale většinou jsou to jenom převlečené začátky.” než jsem stačila odpovědět, její úsměv se rozšířil. “A mezi námi děvčaty - myslím, že bys byla opravdu naštvaná, kdybys zahodila celý svůj život těsně před nejzajímavější kapitolou.”
“Jak to můžeš vědět?”
Asphyxia se zasmála, tentokrát však její smích zněl téměř lidsky.
“Víš, Mario, četla jsem pár stránek dopředu.”
V tu chvíli se celá Prázdnota roztrhla a ozval se zvuk připomínající trhání hvězd velkých jako vesmír. Stěny baru popraskaly a neon explodoval do rudých jisker. Podlaha se rozpadla pod mýma nohama a všechno kolem se začalo drolit na kusy.
“Počkej, Asphyxio!” vykříkla jsem. “Ještě jsem neskončila!”
Asphyxia stála uprostřed rozpadajícího se světa a pobaveně si založila ruce.
“Právě naopak, Mario. Teď konečně začínáš.”
Pak celá tahle podivná dimenze zhasla a já s prudkým nádechem otevřela oči. Ledový vítr mi okamžitě vrazil facku do tváře, mezitím co jsem kašlala a lapala po vzduchu. Pod dlaněmi jsem ucítila namrzlý, drsný beton. Byla jsem zpátky na střeše a sníh mi ulpíval ve vlasech. Město pode mnou dál zářilo milionem světel, jako by se vůbec nic nestalo. Několik dlouhých vteřin jsem jen ležela a třásla se.
Živá.
Pořád živá.
Pomalu jsem se posadila a podívala se přes okraj budovy, což mě donutilo couvnout. Ne ze strachu, ale protože mi došlo, že jsem najednou nechtěla spadnout. Ta myšlenka mě zasáhla s téměř fyzickou silou.
Nechtěla jsem umřít doopravdy, jen jsem chtěla, aby to přestalo bolet. Přitiskla jsem si ruce k obličeji a horečnatě se rozplakala. Nebylo to zoufalství, ale úleva - protože někde hluboko uvnitř mě pořád existovalo něco, co jsem považovala za mrtvé.
Touha pokračovat a zjistit, co je na dalších stránkách, které Asphyxia už dávno přečetla. Touha žít.
Vítr mi cuchal modré vlasy a já se zadívala na světla města. Poprvé po velmi dlouhé době jsem v nich neviděla něco, před čím bych chtěla utéct.
A někde v dálce, mezi šuměním větru a hučení města, jsem si byla téměř jistá, že slyším Asphyxiin hlas.
“Hra se mění a pravidla se ohýbají. Nezpackej to, Mario.”
Usmála jsem se skrze slzy a vstala… pak přišel první krok.
Vykročila jsem směrem zpátky k životu.