Kapitola První - Vejdi do Prázdnoty

Kapitola První - Vejdi do Prázdnoty

Vítr mi vyrval povzdech z úst dřív, než vůbec stihl vzniknout. Roztrhal ho na chladné cáry a rozfoukal do noci, jako by i ten poslední zbytek mého dechu byl pro svět příliš bezcenný, než aby směl existovat déle než okamžik.
Stála jsem na okraji střechy paneláku, dvacet pater nad městem, které se pod tíhou zimi tvářilo, že už dávno zapomnělo žít. Mráz mě šlehal přes tváře jako neviditelný kat, jenž se rozhodl vykonat trest ještě dřív, než to stihnu udělat sama. Prosincový vítr na sídlišti byl ostrý, vlhký a neústupný. Lezl pod tričko a zapisoval své jméno snad až do kostí.
Sníh padal těžce, jako by každá vločka nesla vlastní tíhu světa. Lepil se mi na řasy, padal za límec a po zádech mi kreslil ledové cesty, které se zažíraly hluboko dovnitř. Každý závan větru mi přinesl další dávku zimy přímo do obličeje. Jako by i počasí chtělo říct, že ani po smrti nebude klid. Že i tam dole, na betonu pod ledem, mě bude čekat další zima.
Otevřela jsem láhev levné whisky. Kovová zátka mi ztuhla v prstech tak, že jsem ji musela odšroubovat zuby. První doušek byl brutální a ostrý, jako pravda, kterou si člověk nechce přiznat. Pálení mi vehnalo slzy do očí, ale byly to slzy úlevy. Tekutina se rozlila v žaludku jako žhavá láva a chutnala po kouři, po spáleném dřevě a po všech těch letech zoufalství, které jsem v sobě nosila jako tajný, hnijící talisman.
Jaká má tohle všechno, kurva, smysl?
Tu otázku jsem si kladla už roky. Vyrovnanost? Láska? Peníze? Děti? Kariéra? To všechno byly jen náplasti na obrovskou, hnisající díru uprostřed hrudi. Náplasti, které se odlepily pokaždé, když jsem si dovolila se nadechnout.
Kdysi jsem věřila, že když budu hodná, bude svět hodný ke mně. První muž mi tu víru vymlátil z těla i duše. Druhý mi říkal, že jsem krásná, ale jen tehdy, když byl ve mně. A třetí odešel beze slova, když jsem nejvíc potřebovala, aby zůstal.
Práce? Sekretářka, která byla oceňovaná jen tehdy, když zůstala přesčas a usmívala se na poradách, kde jí muži nad čtyřicet říkali “holčičko”. Vyhodili mě, když jsem přestala být týmový hráč potom, co mě jeden z nich osahával.
Rodina? Maminka a já. Šestnácté patro, malý byt a velká tma. Otec byl jen jméno na papíře, nic víc. Podle toho, co mamka občas opilá říkala, to byl hajzl, který zmizel hned, jak zjistil, že je s ním těhotná. Smála se tomu svým drsným, kuřáckým smíchem, jako by to byl jen špatný vtip z minulého života.
Maminka se topila v alkoholu stejně jako já, jenže u ní to vypadalo jinak. Byla milující, i když hlasitá, rázná a mluvila víc vulgárně než dělníci na svatbě.
“Kurva, Mario, ty zase vypadáš jak nějakej zatracenej stín,” zvolala, když mě našla schoulenou v pokoji se zataženými závěsy. Pak si sedla vedle mě na postel, která zavrzala pod její vahou, a přitáhla si mě k sobě. Voněla levným vínem, cigaretami a levandulovým parfémem, který používala už nejméně dvacet let.
“Pojď sem, holka moje. Miluju tě, jsem tu s tebou.”
A byla. I když jsem v jejích očích tolikrát viděla tu unavenou rezignaci, když mě našla v další psychotické epizodě. Buď jsem ležela celý den bez hnutí a vyhýbala se žiletkám, nebo jsem zuřivě uklízela byt ve tři ráno, protože mi v hlavě řvaly hlasy a já nevěděla, jak jinak se uklidnit.
Cítila jsem se jako přítěž. Jako černá díra, která ji táhne dolů. Ona už měla svých křížů dost. Například práci v supermarketu, kde jí šéfoval arogantní dvacetiletý magor, bolavá záda, osamělost a láhev bílého vína skoro každý večer. A pak ještě mě. Moje temné stavy, moje odpojení od reality, moje noci, kdy jsem křičela ze spaní tak hlasitě, až sousedi bouchali na zeď.
Někdy, když jsme byly obě dost opilé, mi mamka hladila vlasy a šeptala:
“Ty jsi to nejvzácnější, co mi zbylo. Jsi kouzelná. My dvě to zvládneme, co? Jsme tvrdý holky.”
A já se v tu chvíli nenáviděla ještě víc, protože jsem věděla, že to nezvládnu. Že ji svou nemocí pomalu zabíjím. Že každá moje deprese, každý pokus o sebevraždu, každé “já už nemůžu” jí ubírá kousky života.
Proto jsem dnes večer neřekla nic. Jen jsem jí nechala vzkaz na stole: “Maminko, promiň. Miluji tě.”
Prášky, které jsem si vzala před půl hodinou, už začínaly pracovat. Svět se rozmazával na okrajích jako starý akvarel, na který někdo šplíchl vodu. Myšlenky se tříštily jako skleněné střepy pod botou na chodníku. Jednou rukou jsem se držela zrezivělé televizní antény, která se mi zařezávala do dlaně, a jednou nohou sugestivně balancovala nad propastí.
Pode mnou se otevírala temná tlama zimní noci, osvětlená jen oranžovými lampami sídliště. A přesto jsem necítila strach. Jen únavu. Únavu, která váží víc než celé moje tělo. Únavu, která se usadila v kostech už před lety a teď konečně dostala svolení odejít.
Naklonila jsem se přes zábradlí a začala zvracet. Hořká žluč smíchaná s whisky se rozprskla do tmy. Vítr mi k tomu zahrál svůj vlastní divoký chorál. Na chvíli se mi ulevilo, hlava se pročistila, jako by mi někdo na pár vteřin sundal těžkou péřovou deku z mozku.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála, zda minuty či hodiny. Čas se rozplýval stejně jako realita. Láhev byla skoro prázdná. Poslední doušek jsem si nechala jako polibek na rozloučenou. Pomalý, dlouhý, hořký…
Žádná naděje, jen beton dole pode mnou, který trpělivě čekal jako starý, věrný milenec.
Vzpomínky přicházely v útržcích. Úsměvy mojí maminky, ruce prvního kluka, co mi sahal pod sukni, když jsem se bála říct “ne”. Těhotenství ve třiadvaceti a potrat o dva týdny později. Jeden ex, který mi řekl, že jsem psychopatická narušená kráva. Všechny ty noci, kdy jsem ležela vedle někoho a přesto byla úplně sama. Všechny ty dny, kdy jsem se usmívala na lidi v práci, zatímco uvnitř jsem křičela tak hlasitě, že jsem neslyšela vlastní myšlenky.
Narovnala jsem se. Rty byly popraskané zimou, ale na tváří jsem měla úsměv. Ne veselý, spíš poslední. Takový ten úsměv někoho, kdo konečně pochopil vtip, který mu život vyprávěl celou dobu.
Tak jo.
Pevně jsem došlápla na okraj. Zábradlí mě pálilo do dlaní a dole se rozprostíralo sídliště. Moře oranžových lamp, zaparkovaných aut pokrytých sněhem a betonových krabic, ve kterých lidé předstírali, že jsou naživu.
Srdce mi bušilo, ale ne strachem. Bylo to spíš poslední divoké loučení s tělem, které jsem už nechtěla vlastnit. Pak jsem skočila.
Vzduch mě udeřil jako cihlová zeď. Vyrazil mi dech tak prudce, že jsem nestačila ani vykřiknout. Vítr mi rval oblečení, vlasy a kůži z tváří. Sníh řezal jako tisíc drobných skalpelů. Tělo se kroutilo, bránilo, kopalo kolem sebe, ale už dávno to nebylo pod mojí taktovkou.
Svět dole se rozmazal do světelných pruhů a vyrazil mi naproti, přičemž mi v uších burácela bouře. Každý nerv křičel jediné slovo:
Blíž.
Blíž.
Poslední okamžik a pak? Nic. Žádný náraz, anebo bolest. Svět prostě zmizel. Světla, sníh, vítr, beton, křik mé mysli…
Všechno se vypařilo do sametové temnoty.
Vešla jsem do prázdnoty.