Kapitola Třetí - Na křídlech můr

Na křídlech můr - kapitola třetí


“Fauste, co tu ještě děláš? Vždyť už máš dávno padla!” ozval se veselý hlas.
Blondýnka v bílém nemocničním stejnokroji se uvelebila v kolečkovém křesle u počítače a s teatrální ladností přehodila dlouhou nohu přes nohu. Klikla myší, otevřela tabulku a něco si polohlasem zamumlala, aniž zvedla oči.
“Vždyť víte, že jsem jako noční motýl,” odpověděl muž s potetovanými pažemi a koutky rtů mu zacukaly v lehkém úsměvu. “Spím hlavně přes den..”
Pak se otočil k márničnímu stolu, kde leželo tělo staršího muže. Modravá víčka zavřená, hrudník rozříznutý a znovu pečlivě sešitý. Plachta zakrývala jen polovinu těla, zbytek byl obnažený a křehký, jako by smrt nechala člověka bezbranným.
“Mám ho uložit do boxu?” zeptal se klidně.
“Ještě ne,” odpověděla blondýnka, jejíž jmenovka hlásala Nina. Protáhla se a v zádech jí trochu zapraskalo, až se sama nad sebou krátce zasmála.
“To nebylo moc jogínský,” poznamenal Faust. “Myslel jsem, že to má pomáhat.”
“Naopak. Už jsem dosáhla takový úrovně, že si dokážu sama vykloubit rameno,” odvětila pobaveně. “Jenže pořád cítím, jako by ze mě někdo pomalu vysával život.” Její smích se odrazil od studených kachliček a zanikl v tichu místnosti.
“Měl vůbec nějakou rodinu?” zeptal se Faust, zatímco si sedl na stoličku k nohám mrtvého. Podepřel si bradu rukama a zahleděl se na Ninu.
“Neměl. Prý jen pracoval, dokud ho to nezabilo. Srdeční selhání.” Povzdechla si. “Trochu mi ta situace připomíná tebe. Bereš přesčasy a ráno jsi tu také dřív než ostatní.”
“Já nikoho nemám. Práce je jedinej společník, co mi zůstal. Takže jestli si chceš odfrknout, dodělám to tady za tebe. Vzorky zvládnu a do boxu ho dám taky.”
Nina se usmála.. “Normálně bych odmítla, ale jsi zlato. Potřebuju pořádnej spánek.” přišla k němu a na rozloučenou ho objala. Když se ho dotkla, proběhlo jí tělem zvláštní mravenčení. Zmateně zamrkala a rychle to přičetla únavě. Pak si vzala kabát a s lehkým kývnutím zmizela.
Faust ji chvilku sledoval, než dveře zaklaply. Ninu měl rád - hlasitou, a slunečnou. V práci to s ní bylo fajn. Po jejich objetí se Fausta dotkla zvláštní ozvěna. Sám byl unavený víc než obvykle. Poslední týden mu spánek kradla jedna jediná vzpomínka.
Bylo to pár dní zpátky. Z noční šichty se vracel pěšky, zatímco městem zuřila sněhová bouře. Miloval zimu a její drsnou krásu, proto si cestu schválně prodloužil. V hustých vločkách se zahleděl nahoru. Zdálo se, jako kdyby naprosto přestalo sněžit. Pak si všiml, že na okraji římsy stála silueta. Jen obrys, téměř neviditelný. Stál a díval se. Čas se zpomalil. Stín se kolébal dopředu a dozadu - a pak skočil.
Faust zůstal přimrzlý k zemi, neschopný pohybu. Silueta padala. - až se zdálo, že z nebes padá anděl, kterému utrhali křídla a on padá na beton. Každá vteřina byla věčnost. A těsně před nárazem… ten “anděl” zmizel.
Od té doby ho obraz anděla pronásledoval. Připadal mu skutečný, až příliš živý. Ale nebyl tu. Nikdy, ani ve zprávách, neslyšel, že by někdo té noci zemřel.
Myšlenky přerušilo jemné lechtání v jeho dlani. Otevře ji a na kůži se posadila modrá můra. Její křídla se tiše pohnula. Faust se pousmál.
“Čas,” zašeptal.
Můra vzlétla a zakroužila nad mrtvým tělem. Faust vstal a roztáhl paže. Na jeho dlaních zablikaly nevýrazné jiskričky modrého světla. Tetování na jeho rukou ožila - rudá můra na pravé, modrá na levé. Z jeho těla se vyrojilo celé hejny nočních motýlů. Naplnili místnost, jejich křídla šustila jako šeptání starých knih.
Usedali na mrtvé tělo, dokud nezmizelo pod závojem křídel. Faust vztáhl levou ruku - modré světlo zesílilo. Stěny se rozzářily, vzduch byl teplý, kachličky se leskly jako led v měsíční záři. Faustovi na čele vystoupily kapky potu, svaly se mu napjaly a tep bušil ve spáncích.
Pak křídla motýlů naposledy zazářila - a tělo na stole se pohnulo. Pomalu, ale nepochybně, nadechlo se.
Mrtvé tělo sebou trhlo. Víčka se zachvěla a mezi popelavými rty unikl první, nelidský nádech. Motýli se začali rozplývat v modrém oparu, jako by splnili svůj úkol. Faust ucítil v žilách záchvěv slabosti, jako by s nimi z těla odešla část jeho vlastní síly.
“Vítej zpátky,” vydechl sotva slyšitelné.
Muž na stole pomalu otevřel oči. Byly kalné, mléčné - ale Faust přest věděl, že to tělo také vidí.
“Kdo…?” zachraptěl mrtvý.
“Klid,” položil mu Faust ruku rameno. “Jsi v bezpečí, mám jen pár otázek.”
Jenže ta slova zněla dutě, protože i on sám cítil, že bezpečno tu není. Teplota v márnici se náhle změnila. Nebylo to chladné - naopak. Vzduch zhoustl, těžce se dýchalo.
Mužovy rty se roztáhly do úsměvu, příliš širokého, příliš nelidského.
“Bezpečí?” zopakoval. Hlas měl hlubší, než by měl mít, zněl jako dva hlasy přes sebe.
Faust ucouvl. “Kdo jsi?”
“Já? Ty jsi mě přivolal. Ty víš, kdo jsem.”
Faustovo tetování na rukou začalo pálit. Rudá můra na pravici se kroutila, jako by chtěla vylézt z kůže. Modrá na levici planula studeným světlem.
Mrtvý se zvedl na lokty. Kůže mu na hrudi popraskala kolem zašité rány a švů se vydralo cosi černého, co se pohybovalo vlastní vůlí.
Motýli, kteří se ještě vznášeli ve vzduchu, začali prudce narážet do stěn, křídla se jim trhala o dlaždičky. Faust pocítil, že ztrácí kontrolu.
“”To není možné…” zašeptal.
Muž se na něj zadíval prázdným pohledem. “Možné je všechno. Jen ses nikdy nezeptal, co můžeš přivolat zpět.”
S každým jeho slovem praskaly nitě na hrudi, až se šev zcela rozevřel. Z rány vyrazila vlhká temnota, vířila, jako by měla vlastní křídla. A Faust pravděpodobně poprvé v životě ucítil strach.
Faust insinktivně ustoupil, ale pak sevřel pěsti a nechal, aby se jeho tetování znovu rozžhavilo. Rudá můra na pravici se roztřásla a její křídla, vyryta do kůže, začala jakoby klapat. Modrá na levici zas pulzovala světlem, které ostře kontrastovalo s tmou, jež se drala z mrtvého muže.
“Nedovolím ti, abys zůstal,” procedil skrz zuby
“Ale tys mě přivedl,” odvětil hlas v těle. “Dal jsi mi cestu. A teď jsi sám příliš slabý, abys ji zavřel.”
Faust natáhla obě ruce nad tělo. Motýli, kteří se předtím zmítaly o stěny, se znovu sjednotili do hejna a oblopili mrtvého, křídla jim zčernala, jako by nasávala z té bytosti stoupající temnotu. Faust sevřel čelist, když cítil, jak se mu krev v žilách mění v led.
“Jdi zpátky,” zařval a světlo z jeho levé ruky explodovalo.
Mrtvý zařval. Z rány na hrudi vyšlehly stíny, které se snažily vytrhnout z obklíčení. Na okamžik se místnost otřásla, jako by se dlaždice pod nohama Fausta začaly drolit. Vzduch páchl spálenou sírou.
Nakonec to přišlo - praskot, hlasité zatřepetání křídel, a z těla muže se cosi dralo vyrvalo ven. Faust to zahlédl jen na zlomek sekundy: byla to vysoká, téměř nelidská silueta, ale s tváří zcela rozpitou v temnotě, oči jako prázdné důlky a za zády roztažená křídla - ne motýlí, ale kožená, jako u netopýra.
Hejno motýlů ji obklopilo, a když se jejich křídla dotkla, bytost se začala rozpadat v prach. Poslední výkřik jí zůstal viset ve vzduchu, než se vytratila.
Tělo muže se objevilo zpátky na stole, realita upravila předešlé činy a márnice byla nepoškozená.
Faust se sesunul na židli, srdce mu bušilo a pot mu stékal po čele.
Věděl, co právě udělal. Nebyla to podstata toho muže, bylo to něco, co na Fausta číhalo už dlouho. A on tomu otevřel dveře.
Byl to jeho odraz.
Jeho bolest a vina
To něco, co ho málem donutilo se rozpadnout na kousky..