Světlo za starou záclonou

Světlo za starou záclonou

Stále proniká i přes špinavá okna,
světlo dere se, i když nehoří tam plotna.
Stará záclona jen mává: „Já jsem tady.“
Nic už nestrážím, jen okna do zahrady...

Strážím vzpomínky na dobu ne moc starou,
kdy vítr foukal a odhrnoval její lehkost stranou.
Kdy vůně škrobu, provoněla celý dům,
kdy rámy dřeva, stavěly se na náš dvůr...

Tam vznikly pavučiny na hřebíčkách přibité,
zde voněla čistota, zde zákaz řekl: „Tady ne!“
Tam čas dal tečku naškrobené kráse bílé
tam schovala se trpělivá dlouhá chvíle...

Pak vítr i slunce pomohly velmi tiše,
počasí dodalo záclonám pevný tvar,
a stály tam, napjaté jak v negliže,
kdo by nechtěl spatřit tento dar...

A tak vzpomínky stále visí v okně,
křída už ale zežloutla,
houpají se tam velmi smutně,
sem tam se houpe i moucha...