Pátek malého Robinsona

V Robinovi hrklo, krve by se v něm v té chvíli nedořezal. Vyveden z rovnováhy ale zcela automaticky odpověděl, „ahoj“. Hleděl na mladšího muže rozvalujícího se v Jeho křesle, a nejistě se ptal, „Kdo jste a co tady chcete?“ Nevraživě jej pozoroval, určitě je to dospělák, ale mladý. Může mu být tak třicet, pětatřicet let, neumí to odhadnout přesněji. „Je to asi nějaký tulák, na čistotu moc nedá, a oblečení má staré a trochu malé. Jako by ho vytáhnul ze skříně po pár letech, a i když je teplo, má na rukách rukavice, je divnej…“ říkal si v duchu, ale nahlas jen rozhořčeně dodal, „To je moje křeslo!“ Ještě postřehl, že muž v ruce s rukavicí svírá jeho nejoblíbenější knihu, kterou musel sebrat z poličky, a tak stále rozhořčeněji pokračoval, „A ta kniha je taky moje!“
„Ó, omlouvám se, můj pane,“ zvolal muž, svižně vyskočil z křesla, a posunkem a s úsměvem zval Robina k usednutí, „zde je váš trůn.“
Zaskočený Robin se prosmýknul kolem muže a sám si, trochy strnule, sednul do křesla.
„Ó, můj pane,“ pokračoval muž ve hře, „pochopil jsem správně, že jste robinsonem zde na tomto malebném ostrůvku pohody?“ a rozmáchlým gestem ruky obsáhl celé okolí a poté ukázal na titul Robinovy knihy – Robinson Crusoe.
Robin, stále trochu nejistě, přikývnul.
„Ó, můj pane, zdalipak víte, co je dnes za den?“ tázavě muž pohlédl na Robina.
Tázavě pohlédl i Robin na muže, „no, už je, myslím, pátek…
„No právě, ó, můj pane,“ zasmál se muž, „i já znám tuto knihu, není to tak dlouho, co jsem jí tak rád čítal,“ potřásl knihou v ruce, „a není to významné, že jsem se zde objevil právě v pátek?“ mrknul na Robina a odložil knižní robinsonádu na polní lůžko.
„To jako že jste…, jsi Pátek? Pátek s velkým Pé jako ten divoch z knížky?“ trochu nejistě se zeptal Robin.
„Nemůže to ani být jinak, ó, můj pane,“ rozhodil muž rukama, „vždyť já jsem na tomto ostrůvku jako doma, bylo to mé útočiště už před mnoha lety, když jsem byl starý asi jako ty.“
„A jak ti tohleto mám věřit?“ neodpustil si Robin ostře pronesenou poznámku, zhrzen, že by snad neměl být první obyvatel ostrova.
„No, můžu ti to dokázat,“ odvětil Pátek, a zvedl zrak nad Robina, „nad tebou jsou dvě zkřížené šavle, ty jsi do kůry asi vyryl ty, že ano?“ Robin těkal pohledem mezi Pátkem a obrazcem na stromě nad ním, a přikývnutím to připustil. „Ale před tím tam byl kříž, no, vlastně spíš něco jako písmeno ix, a to už byla moje práce,“ dokončil dokazování Pátek, a zeptal se, „Věříš už mi?“
Robin beze slov, stále ještě trochu zmatený, přikývnul.
„To jsem rád,“ usmál se na Robina Pátek, „mám návrh na zakopání válečné sekery a uzavření přátelství. Můžu ti dělat skutečného Pátka, nebudu ti nijak překážet a stejně se zde moc dlouho nezdržím. Žádné prázdniny nejsou věčné,“ a nabídl ruku ke stisku a uzavření míru.
Robin mu ruku stisknul, „dobře, budu tě tedy učit své řeči a slušným způsobům jako skutečný Robinson divocha Pátka,“ ale nedalo mu to, aby se nezeptal, „A proč máš pořád rukavice? Je přece léto.“
„Trochu jsem se před léty spálil, a nosím si ne úplně zahojené jizvy,“ pohotově vysvětlil chlapci.
„Říkal jsi, že to byl tvůj ostrov, že jsi zde tábořil podobně jako já,“ uváděl před dalším dotazem Robin, „tak kde jsi celé roky byl? Nikdy jsem tě zde nepotkal, a všimnul bych si, kdybys zde někdy byl v mé nepřítomnosti. Tedy, asi…“
„Žil jsem v Bohem opuštěných místech plných divochů. Teprve nedávno jsem se vrátil.“ Pokračoval ve hře na dobrodružný příběh Pátek, ale tebe si, myslím, pamatuju jako špunta. Bydlíte v tom domku za alejí, že jo?“
Překvapený Robin mlčky přikývnul.
„Než to, kde bydlíš, o tobě nevím,“ pokračoval Pátek, „co mi o sobě ještě povíš?“
Určitá nedůvěra a nejistota už začala z Robina opadávat, a tak vyprávěl svému Pátkovi o všech svých nadějích a touhách, o svých klukovských snech, a Pátek bedlivě a bez hlesu naslouchal, neboť i on je kdysi měl.
„Máš hlad?“ zeptal se Robin, „Naučím tě vařit, mám tu nějaké zásoby od rodičů,“ a začal na ohništi pod malým roštem připravovat hraničku k podpálení. Za chvíli již plápolal vesele ohýnek, a Robin připravoval k opečení dvě klobásy. Tak začala jejich nedlouhá hra na Robinsona a divocha Pátka. Jen na chvíli, neboť déle to neuměl, se Pátek zamyslel, zda se z něj divoch stal, nebo jím byl vždy. Když chtěl Robin položit klobásy na rošt, koutkem oka viděl Pátka, jak zvedá ruce, jakoby se chtěl protáhnout. Okamžik na to již neviděl nic, když ostrý kámen v rukách Pátka dopadnul na jeho hlavu. Sesunul se vedle ohniště, a ač měl doširoka rozevřené oči, neviděl ani v prachu vyválenou klobásu, která mu při pádu vypadla z ruky a zakutálela se mu před obličej.

Dokončení příště