Pátek malého Robinsona

Ó, Robinsone,
sám, sám, sám
jsi na ostrově pustém, kam nepatříš,
sám, sám, sám
nasloucháš tichu, a co měl bys neslyšíš,
sám, sám, sám
čelíš moři, osudu i sobě samému,
sám, sám, sám
mít loď, svěříš se větru příznivému,
sám, sám, sám
již tušíš, co dražší je ti víc než zlato
sám, sám, sám
dobře víš na co nemáš, a jsi na to
sám, sám, sám…

Oceán prozlacený sluncem se vlní pod závany teplého větru. Vše voní létem, zlatým dechem moře a bujnou vegetací opuštěného ostrova. Na vyvýšeném břehu nad mořem stojí chlapec. Vítr mu čechrá a cuchá světlé kadeře, když hledí do mořských dálav ve snaze vidět až za obzor. Až za obzor moře jeho dětství, jeho budoucnosti, jeho ještě dětských tužeb a přání. Za zády má ostrov. Je to Jeho Ostrov. Ostrov utopený v moři. On patří sem, jako ostrov patří jemu. On je zde vládcem, neboť on je zde robinsonem, je sám, sám, sám… Zasněnost mu zmizí z očí, zamrká a blíž skutečnosti si řekne, „už je čas!“ Naposledy, snad trochu lítostivě, se ohlédne za svým ostrovním královstvím, pak opět k moři, a vkročí do vln, které jej pohltí…
Jen pár krůčků, a už téměř celý zmizel ve zlatavých vlnách dozrávajícího obilného lánu. Jen on ví, kudy vede jeho pěšinka. Ještě jednou se otočil, ale z vln jeho moře již vidí jen vrcholky kokosových palem, které by se jinému jevily jako statné borovice a modříny.
~~~

„To je dost, Robine, že už jdeš,“ zvolala maminka, když uviděla přicházejícího chlapce, „už budu dávat oběd na stůl. Pomůžeš mi?“ usmála se na něj.
Chlapec pohodil čupřinou, jako by chtěl odehnat poslední zbytek zasnění z jeho ostrova, a se slovy „jo, jo, mami, už jdu, připravím příbory. A co budeme mít za dobrotu?“ odběhl do kuchyně.
Ona kuchyň byla v ne příliš velkém, a v ne příliš malém domku na kraji vesnice. U domku byl dvorek a zahrada, a za domkem sad. A za sadem, právě od něj chlapec před chvílí přišel, začínalo za malým remízkem zlaté obilné moře. Nepříliš daleko v moři se zvedal ostrůvek vyvýšený nad polem, s menší skálou, porostlý vzrostlými borovicemi a modříny do výšky, a bezovými i šípkovými keři do menší výšky, nebo jak rád říkal Robin – do nížky.
Samotný ostrůvek jako by odpadl, či se oddělil, od nedalekého lesa. I ten byl oproti poli na vyvýšenině, a chlapec mu říkal pevnina. Zalesněnou pevninu od ostrůvku odděloval průliv dozrávajícího obilí. I ten měl své jméno – Pšeničný průliv. A ostrov? Ten nesl jméno Minha-Ilha. To mu poradil jeho starší brácha, který hodně cestoval, a Robinovi se to jméno moc líbilo, tak krásně romanticky mu znělo, a je to přece Jeho ostrov…
Robin jej někdy označoval i jako Robinsonův ostrov, protože tím robinsonem byl na něm právě Robin, třináctiletý blonďatý chlapec, který měl v maličké vesničce příliš málo blízkých kamarádů, a tak se naučil hrát si sám. A nejraději právě v tom kouzelném místě kde snil o souladu sebe s ostrovem, o bouřích, které někdy cloumají jeho lodí, i o ztroskotání toho pomyslného korábu, o neznámém a nikdy nepoznaném kamarádovi Pátkovi, a kde na ostrově snil i své sny o samotě bez všeho špatného, neboť i ve svém chlapeckém věku už si uvědomoval ten propastný rozdíl mezi samotou a osamocením, a stejně tak byl přesvědčený, že by poznal i rozdíl mezi dobrým a zlým se stejnou bravurou jako mezi světlem a temnotou.
Knížka o Robinsonovi byla jeho nejoblíbenější. Možná i jedna z prvních, kterou kdy přečetl. Stále se k ní vracel. A když si uvědomil, jak moc se pole vlnící ve větru podobá moři, a ten shluk několika stromů na vyvýšenině se skálou jak moc se podobá ostrovu v tom moři, nemohlo to dopadnout jinak, než že ho příboj moře Osudu jednoho dne vyvrhl na pusté a tajemné břehy Jeho ostrova…
Ten ostrůvek byl jeho školou, zázemím, hernou, knihovnou a studovnou, dílnou, zahradou, kuchyní, vším. Jak mohl, jak byla volná chvíle, hned spěchal do svého ráje, a jistě i proto, že se měl vždy kam vrátit, že domov byl domovem, a cesty na ostrov nebyly útěkem.
„Děkuju za oběd, pádím zase na ostrov,“ ještě s plnou pusou zamumlal Robin, a už byl ve dveřích.
„Kdy se vrátíš?“ stačil ještě za hochem zavolat otec, a uslyšel už jen zdálky strohé „Večer“. Otec jen zakroutil hlavou, ale usmál se při tom, neboť si vzpomněl na svá klukovská léta.
~~~

Z vlnícího se moře zlatého nejen letním popoledním sluncem se opět začaly vynořovat kokosové palmy. Již jen několik kroků a zase se soukal z moře na břeh ostrova. Divoký papoušek hlasem sojky ostrovu oznámil, že ne vetřelec, ale vládce ostrova je zase ve svém panství.
Robin zkušeným pohledem obhlédl své malé panství. Rozdělal oheň. Ne velký, nebyla mu zima, jen takový aby byl, aby viděl neposedný plamínek, a aby viděl stoupat slabý sloupec dýmu. Jako by ten plamínek byl imaginární hranicí mezi samotou a osamocením. Mezi tím, že je rád sám, a kdy už je mu teskno. A aby ohniště využil i prakticky, na rošt položil krajíček chleba, který si z domova přinesl, neboť, jak si namlouval, dobrá topinka je dobrá i po dobrém obědě.
I s topinkou na tácku z březové kůry se pohodlně uvelebil v křesle pod šavlemi ve svém ostrovním přístřešku. Tím křeslem byly kořeny nejmohutnější borovice na ostrově. Dva velké kořeny tvořily pohodlné područky a prostor mezi nimi vystlaný suchým mechem byl i s rezervou právě tak velký pro klukovskou zadnici. Opěrku pro záda tvořil mohutný kmen stromu. Asi půldruhého metru od paty borovice byly v kůře vyryté dvě šavle. Robin věděl, že to dříve nebyly žádné šavle. Když ostrov „objevil“, na kmeni borovice bylo vyryté jen velké X, nebo křížek, to jestli se díval zpříma, nebo s nakloněnou hlavou. Ať tak či tak, když se zabydlel, to velké X upravil na dvě zkřížené šavle. Přišlo mu to na opuštěném ostrově uprostřed moře výstižnější než jen nějaké písmeno. Nebo křížek?
Šavlové křeslo bylo součástí malého přístřešku. Se samotnou stříškou mu pomohl táta, prý aby to na něj nespadlo, a vedle křesla se pod ní vešlo jen malé polní lůžko a pár dřevěných bedýnek tvořících skřínku či stolek a police pro starou konvičku s dvěma hrnky, několik knih a blok s tužkami a pár dalších drobností. Polní lůžko někdy Robin využíval se svolením rodičů k přespání na ostrově. Když ne přímo pod širákem, tak alespoň pod přístřeškem.
Ten otevřený výhled z křesla Robin miloval. Sedě na svém trůnu co skutečný vládce ostrova, shlížel na vlnící se oceán pšenice a putující oblaka na letní obloze. Fantazie a proudění vzduchu kdesi nahoře tvarovaly naducané mráčky do skutečných i neskutečných tvarů. Z beránků se stávaly gryfové, leviatani a harpyje, aby se po chvíli rozplizli zase v něco jiného, zcela fantastického, nebo i zcela uvěřitelného. Po chvíli, ne snad že by se pozorování nebe nasytil, ale právě proto, aby se nenasytil, sklouzl Robin pohledem stranou, natáhnul se k poličce pro knihu, a chtěl se začíst do nových příběhů. Jenže…
Sojka opět skřípavě vryla do ticha ostrova varování, že se jí něco nezdá. I Robin zpozorněl. Ten milý poletující ostrovní hlídač byl jeho spojenec. Robin jej ctil, občasné nájezdy pirátských koček prahnoucích po vajíčkách řešil rozhodným protiútokem k vděku snad všech ptačích obyvatel, a sojka jej za to občas odměnila. Tu barevným peříčkem, tu systémem včasné výstrahu. Tak jako i teď…
~~~

Někde u vzdálenějšího „břehu“ ostrova zapraskala zlomená větvička. Robin sebou ve svém křesle trhnul, aby vzápětí ztuhnul. Po chvíli naslouchání zvukům ostrova odložil rozečtenou knížku na poličku, a pomalu vstal z křesla. Pozorně se rozhlédl do všech stran, a potichu vykročil do míst, kde tušil to zapraskání. Opatrně našlapoval, aby se nedopustil stejného prohřešku, jako možný nezvaný host. V jeho klukovské mysli vytanula i myšlenka na přepadení ostrova domorodými divochy, ale rychle ji zahnal realističtějšími možnostmi. Mohl to být i všetečný houbař. Nebo kluci ze vsi, ač těch mnoho nebylo a ani s ním moc nekamarádili. Skrývaje se za keře došel až k pobřeží, kde se za Pšeničným průlivem rýsovala pevnina s lesem. Nikde nezahlédl nikoho, a nenašel ani žádné stopy. Uklidněně si pro sebe řekl, „snad se mi to jenom zdálo, snad jsem se zmýlil“ ale v pozadí se choulila i nevyřčená otázka, zda se zmýlila i ta sojka. Ještě jednou se pozorně rozhlédl k pevnině, pak se na patě tenisky otočil a klidným krokem se vracel ke svému sídlu.
„Ahoj,“ zaznělo z jeho křesla po návratu.

Pokračování příště