Pátek malého Robinsona

Pátek si dřepnul vedle chlapcova těla a chvíli je pozoroval. Přemýšlel, jestli vůbec něco cítí. Na nic nepřišel. Posléze vstal a obrátil se k šavlovému křeslu. Pohlédl výš, až k tomu symbolu, podle kterého křeslo dostalo svůj název. Pohladil vrypy na kůře, a už snadno rozeznával staré zářezy od nových. Usmál se, je zde správně. Rozhlédl se, ani ne krok od něj se na zemi válel plecháček z převrácené poličky. Natáhnul se pro něj, a jako s malým bagrem začal hrníčkem odhrabávat mech tvořící křeslo. Pokračoval, i když se dostal na jehličí a hlínu. Čím hlouběji se dostával, tím usilovněji hrabal. Byl již v hloubce snad třiceti centimetrů, když narazil na silnější odpor. Opatrně odhrabával zeminu od překážky, až víc a víc dostávala tvar kožené brašny…
Jak se Pátek snažil vyprostit brašnu z kořínků, které jí začaly spoutávat jistě už před několika lety, zavadil nohou o bednu tvořící knihovničku. S rachotem se převrátila a Pátek se s leknutím otočil. Přímo před ním ležela na zemi knížka. Jakoby ta spadlá kniha chtěla Pátka strhnout, či přesměrovat, do jiného příběhu než o Robinsonovi. A Pátek moc dobře věděl, že je již dávno stržen a něm uvězněn. Pátek zamyšleně hleděl na knihu s titulem Hrabě Monte Christo…
Pátek se odvrátil od knihy. Odložil vysvobozenou koženou brašnu na zem, vzal knihu Hrabě Monte Christo, a vrátil se k tělu Robina. Přikutálel ke chlapci od ohniště dřevěný špalek, a sekerkou, kterou Robin používal na přípravu dřeva, několika přesnými údery odsekl na špalku Robinovi paži v lokti. Poté použil chlapcův nůž, kterým ještě před nedlouhou chvílí připravoval klobásy, a z předloktí odříznul dva plátky masa. Jeden plátek položil na rošt nad ještě žhnoucím ohništěm. Druhý plátek nechal u paže. Opět vzal do ruky knihu Hrabě Monte Christo, a vytrhnul z ní několik stránek. Do těch pak pečlivě zabalil chlapcovu paži i s plátkem jeho masa.
Pozoroval žhnoucí uhlíky v ohništi i plátek masa na roštu, který po chvíli obrátil na druhou stranu. Po další chvíli odříznul asi půlku stejku, osolil ho a ochutnal. Bez jakýchkoli emocí dožvýkal, vzal balíček masa zabalený do knižních stránek, koženou brašnu a knížku o Robinsonovi z lůžka, a odešel.
Vrátil se asi za hodinu v cizích holínkách. Jen několikrát prošel Robinovým tábořištěm, jakoby si chtěl vrýt do paměti každý koutek, a na polní lůžko vrátil knihu Robinson Crusoe. Naposledy se rozhlédnul, pohledem bez emocí letmo sklouznul po nehybném těle, a zmizel již na vždy.
~~~

Na vesnici nebývá zvykem vše zamykat a zavírat okna, když nejste chvíli doma. A tak nebylo těžké se dostat do vyhlédnutého domku. Pátek už v něm jednou byl. No ano, samozřejmě že o tom majitel nevěděl. Dnes už šel najisto. Věděl přesně, co chce. Nebylo toho moc. Jen do lednice uložil balíček, a v knihovničce vyměnil knihu za úplně stejnou, kterou si vyhlídnul už při první „návštěvě“. Stejný titul, dokonce i stejné vydání. Z domu odešel v holínkách majitele. A ty ještě téhož dne vrátil…
~~~

Něco tak strašného se v obci ještě nikdy nestalo. Starosta nevěděl co dřív. Být oporou sousedům, které postihla tak krutá tragédie? Pomáhat policistům vyznat se v životě vesnice? Odpovídat na nesčetné dotazy občanů obce? Odhánět či se vyhýbat novinářům a reportérům? Někdy snad seriózním, ale jiným na první pohled hyenám, toužícím utrhnout kus masa. Kus masa… Sotva jej to slovní spojení napadlo, opět si uvědomil tu hrůzu, která potkala malého Robina sousedů. Otřásl se odporem, když syna našel v poli za sadem. Když večer nepřišel domů, šel ho hledat na jeho oblíbené místo, a…. Vždyť byl jako starosta i u toho, když policisté sdělovali matce informace o tom hrůzném nálezu.
Byl unavený. Celý den se nezastavil, před chvílí se vrátil domů z obecního úřadu z toho blázince. Ani se nestihnul za celý den najíst. Měl hlad, a zrovna mířil do kuchyně do lednice, aby ten hlad něčím zahnal, když za oknem zablikaly modré majáčky. S povzdechem se před lednicí zastavil, otočil se, a šel policistům otevřít. Jistě mají zase nějaké dotazy. Však chápe, že to nepočká, že každá minuta je ve vyšetřování důležitá, a jestli může pomoct… Již třetí den je život v celém okolí postavený na hlavu, a kriminálka stále nemá žádné stopy. A někde běhá po svobodě, možná přímo mezi nimi, nějaká zrůda, která to vše způsobila.
Otevřel vchodové dveře. Za nimi ve večerním šeru v blikotu majáčků stál major z kriminálky, který vedl vyšetřování, a s kterým byl většinou v kontaktu. Za majorem stál hlouček dalších policistů v uniformách a techniků v kombinézách. Než je starosta stačil přivítat, promluvil major sám, „pane starosto,“ začal vážným hlasem, „v posledních hodinách došlo ve vyšetřování k zvratu…“
„No to je skvělé, to je dost,“ nevydržel to starosta a skočil majorovi do řeči, „už máte pachatele?“
Major, trochu překvapený a zmatený jeho nadšením stále vážným hlasem pokračoval v nakousnuté větě, „… po anonymním udání. Nové poznatky nás nutí si něco ověřit i přímo u vás. A ano, možná už máme i pachatele.“
Nyní byl trochu překvapený a zmatený starosta. Nechápal ten majorův neosobní a úřední tón. Bylo to zcela jiné jednání než doposud. „Co se to děje? Kdo je tím pachatelem?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Vy to opravdu nevíte?“ stroze se zeptal major, a aniž by čekal na odpověď, podával starostovi úřední list a pokračoval, „Pane starosto, zde máme povolení k domovní prohlídce.“ Otočil se ke kolegům, „pánové, můžete se do toho pustit.“
Starosta, neschopen nějak na ten zvrat reagovat, se zatím jen stačil přitisknout ke zdi vedle zápraží, aby tým kriminalistů mohl projít do domu. Když ve dveřích již zůstal jen major, snažil se ho zeptat, „Ma…, maj…,“ musel polknout, jak mu vyschlo v ústech, „Majore, co se stalo? Co to má znamenat?“
Major pouze stroze poznamenal, „Tak asi půjdeme dovnitř, ne?“
Tým kriminalistů se již rozptýlil po domě. Starosta si nemohl pomoct, ale měl nepříjemný pocit, že šli najisto. „Co by ale asi tak mohli najít?“ ptal se sám sebe. Odpověď mu už ale dávali sami technici z týmu. První přinesl z předsíně jeho holínky.
„Ty jsou vaše?“ ptal se major.
„Koho jiného by asi tak mohli být, když jsem tady doma?“ rozčileně odpovídal otázkou starosta.
„Stopy stejných bot jsme nalezli na místě činu,“ sledoval major reakci starosty, „vezmeme si je na ověření shody.“
Starosta rezignovaně mlčel, vůbec ničemu nerozuměl, nic nechápal, byl stále víc ve stresu, nevěděl co se to zde děje, byl unavený, hladový…
„Majore,“ ozval se technik od otevřené lednice, „to byste měl vidět,“ a ukazoval na balíček v přihrádce ledničky.
„Zdá se, že anonym měl dobré informace, prý vás viděl oknem. Asi nějakej šmírák. Sice nevíme kdo to je, ale pomohl nám,“ poznamenal major a napjatě i se starostou a dalšími policisty pozoroval technika, jak rozbaluje balíček. Obal tvořily vytržené stránky z knihy. A obsah… Kdyby měl starosta co, pravděpodobně by se odporem pozvracel, když knižní stránky odhalily chlapecké předloktí s odříznutým plátkem masa.
„Pane starosto, i kdyby se nalezené stopy na místě činu neshodovaly s podrážkami vašich bot, i kdybychom nenašli otisky vašich prstů na přebalu Robinovy knížky o Robinsonovi nalezené na stejném místě, myslím, že tento důkaz bude pro zatčení naprosto dostačující!“ ukončil prohlídku major.
Když už v poutech starostu odváděli policisté z domu, srotili se sousedé, aby se dozvěděli co se to zase děje. Nechápavě sledovali starostu v železech, ženy měly dlaně přitištěné na ústech, muži zaťaté pěsti. Mezi nimi byl i otec Robina. Nechápavý výraz v obličeji se pozvolna měnil ve hněvivý. Když kolem něj policisté vedli starostu ke služebnímu vozu, procedil mezi zuby, „To jsi byl ty?“


Epilog

O pět let dříve…
Zpráva z tisku: „V pátek 13. tohoto měsíce byl policií zadržen podezřelý z bankovní loupeže, při které pachatel zabil ostrahu peněžního ústavu a pokladní. O brutalitě pachatele jsme vás aktuálně informovali již krátce po činu, který tolik pobouřil naše městečko.
Policie podezřelého zadržela na základě svědecké výpovědi starosty nedaleké obce a otce se osmiletým synem, kteří, jak se podařilo naší redakci zjistit, podezřelého v inkriminovanou dobu nedaleko loupeže spatřili, a poskytli policii jeho podrobný popis i pravděpodobné místo kam směřoval. Mnohamilionový lup se však nepodařilo zajistit.

O pět let později…
Na pláži kteréhosi ostrovního ráje v Karibiku sedí muž, a hledí do vln dotírajícího příboje i k dalekému obzoru. Užívá klidu a samoty opuštěného divokého pobřeží, na míle vzdáleného veřejných pláží. Moře u jeho chodidel propírá ve věčném koloběhu jemný písek, oblázky i větší kameny. Sedící muž je osmahlý, tvář má zamyšlenou, snad i trochu zasmušilou. Sedí se zkříženými nohama jako jogín vzdálen všem starostem. Tím mužem je Pátek.
V dáli na pobřeží je možné spatřit další postavu. Zatím je vzdálená, ale pomalým krokem se stále přibližuje po té úzké hranici pevného mokrého písku mezi příbojem moře a rozpálenou písečnou pláží. Každým krokem se postava přibližuje, až je v ní možné poznat tmavého muže, podle vzhledu zcela jistě nějakého místního nuzáka. Prostor mezi Pátkem a nuzákem se krátí. Když je před Pátkem, klekne si před ním na kolena, a posunky a směsicí anglických i španělských slovíček jej prosí o pár drobných mincí, které by jemu i jeho rodině pomohly přežít další den. Pátek se s lehkým trhnutím probere ze zamyšlení, lehce se na nuzáka usměje, rozplete se ze sedu, aby z kapsy mohl vytáhnout hrst mincí, a podává mu je.
Nuzák se na něj nevěřícně dívá. „To je přece ten extraño, kterého dnes viděl v městečku,“ v duchu si říká, „ten, kterého jsem viděl před bankou přepočítávat takový balík dinero, že by z toho celá familia mohla žít několik měsíců.“ Stále s úžasem hledí cizinci do očí. Natahuje dlaň po mincích. Když už je má v dlani, uhne očima a rozhlíží se kolem. V jeho druhé ruce se ocitne ostrý kámen, který ještě před okamžikem omývaly vlny Karibského moře…