V Mocinoci

Z Ona a On Oni!
A pak že sen nevoní…

Rozkvetly květy věty vyznání.
Rozvonělo vůní zdání odevzdání.

Pohrouženi do sebe pro sebe.
Padlá rosa i mana z nebe.

V políbení naděje a touhy,
v pohledu na okamžik pouhý
strach,
že vše pomine…
Ne však láska,
jémine!

Zanícení přilnutím
těla k tělu,
procítění prolnutím
duše s duší,
plni toků doteků
a líbení políbení,
oba jsou, oba jiní,
oba slepí, hluší…

Chtěl zdát se jim sen o probuzení
vedle sebe,
když jitro se ohlédlo za vytrácející se nocí.
To rosa tolik zebe?

To úkradkem moci temné noci
schoulil se do zapomnění
sen těch dvou.

Sen se zapomněl
a ráno milo smylo
ranní rosou…