Život po životě

Źivot po životě
Studium

„Stát poskytuje vzdělání pouze občanům Československé republiky“ – už po několikáté mě upozorňovala profesorka češtiny na to, že jsem nepředložil požadované potvrzeni o své státní státní příslušnosti ČSR.(rok 1946)
Tento doklad, požadovaný pro studium na gymnaziu (r.1946) jsem neměl. Celá rodina měla v průkazech v rubrice státní příslušnost uvedeno: „bez státní příslušnosti“
Byl to nesmysl a odporoval našemu přesvědčení. Narodili jsme se v Československé republice, v republice jsme měli trvalý pobyt, i českou národnost. Tato situace vznikla pravděpodobně po první světové válce po rozpadu Rakouska a vzniku ČSR. Nová republika asi zapomněla na část občanů žijících na jejím území.
Toto prokletí rodiny se předávalo postupně přes generace, a bylo podkladem různých probémů, pomluv i násilností.
V r. 1946 nás místní „partyzáni“chtěli odstěhovat do Německa a zmocnit se našeho domu i pole. Když se jím to nepovedlo, napadl nás jeden z místních „partyzánů“ přímo doma s nožem v ruce a křikem: „když to jiní neumí, vyřídí to sám“ Ubránili jsme se sami. Policii ani národní výbor to nezajímalo.

Tyto dávné vzpomínky mi vyvolala malá zpráva v našich sdělovacích prostředcích, že : „Bez státní příslušnosti„ u ná s žije nyní ještě přes tisíc spoluobčanů...(7/2024)
Po čtyřech měsících studia na gymnaziu jsem musel odejít, a nastoupil jsem v 15ti letech do práce ve Vítkovických železárnách .
V roce 1948, po dvanáci letech byla konečně vyřízena naše žádost a bylo nám uděleno „státní občanstvi ČSSR“
Současně mi Vítkovické železárny nabídly studium a Vyšší průmysloví škole chemické v
Ostravě a podnikové stipendium.
Zdálo se mi tenkrát, že už je vše v pořádu. A nebylo. Jako stín se za námi táhla stopa minulosti a byla často zneužívvána.