život po životš

Život po životě
Studium na gymnasiu

Ve vzpomínkách na gymnazium projdeme nejprve malým parčíkem před hlavní poštou. Na pravé straně u cesty je dnes malé dětské hřiště.Tady byla po válce obrovská díra. Těsně u hřiště v trávě je dosud viditelný malý obrubník.
Zde chvíli postojíme na památku několika desítek obětí kteří zde zemřeli při bombardování Ostravy, po přímém zásahu krytu pumou. Dnes si sde hrají děti. Betonový obrubník byl vchod do podzemního protileteckého krytu, a je to jediný "památník" obětem.

Na druhé straně cesty začíná Matiční ulice. Už odsud by jste viděli
hromadu sutě a cihel po zásahu domu při bombardování
A vedle gymnasium. Až tady bylo někdy slyšet mohutné skandování: „ KAREL TEMPO!, KAREL TEMPO!„. Budova gymnasia se otřásala hlasem třiceti studentů.
Znamenalo to, že profesor fysiky Karel Pop vyšel ze sborovny, a jjde po schodech nahoru do třídy, kde má přednášku. Jakmile se objevil ve dveřích,studenti stáli nehybně v lavicích a bylo naprosté ticho.
Třída měla vchod vzadu, na opačné straně než katedra. Profesor musel projít kolem stěny dopředu až k tabuli. Jakmile se obrátil k tabuli a vykročil, ozvalo se hrozné vytí třiceti sirén. A když se obrátil ke třídě, studenti stáli nehybně a bylo ticho Takovými přískoky, po jednom kroku, doprovázeným vytím a tichem, prošel celou třídu.
Konečně se dostal ke stolu a po pravé ruce si připravil třídní knihu a pero. Kdykoli někdo vyrušoval, sáhl po třídní knize.
Jako přednášku něco přečetl, pak zkoušel. Někoho zavolal k tabuli, zadal otázku, zůstal sedět na židli a - usnul.
Zkoušený student stál u tabule, vedle něho, a mluvil monotonním hlasem. Když nic neznal mluvil také. Jako pokračování bylo vždy něco takového „Karel zase chrápe, Karel je vůl, blbec, pitomec...“Nakonec to někteří ve třídě nevydrželi a začali se smát. Profesor se probudil a hmátl po třídní knize. A bylo ticho. Pak "odpověd“ oznámkoval.
Co k tomu dodat? Tak vypadala skoro každá hodina. Po válce se navrátilo z fašistických vězení hodně lidí, kteří měli právo nastoupit původní povolání a nešlo odvolat. Měli na to doklady (a někteří je za války „ztratili“ ), někdy na to fysicky nebo psychicky nestačili

Vraťme se zpět z hodiny fysiky, a podíváme se na na hodinu hudební výchovy. Pro ní byla samostatná učebna, vybavená klavírem, a nejrozvrzanějšími lavicemi na gymnasiu.
Před začátkem začátkem hodiny jsme se do učebny přestěhovali a čekali.
Po zvonění se otevřely dveře, na prahu se objevila zarostlá tvář s rozevlátými vlasy, a planoucím zrakem prohlížela třídu. Divoký vzhled nevěstil nic dobrého.Bude se vraždit? Ne, přišel dirigent a bude nás učit.
Konečně asi nasbíral dost odvahy, vešel do třídy a sedl za stůl. Ztrnule hleděl před sebe. Někdo se pohnul a zavrzala lavice, a někdo zabrnkal na špendlík zabodnutý pod lavici
Vyskočil před katedru s rukami v kapsách: „Kdo to byl?“,„Kdo to byl?“ Někdo se zasmál jeho gestikulaci.
„Co se směješ,“ „Pojď sem!“
Zatřepal pravicí v kapse, než ji vytáhl z kapsy, a studentu dal facku. Podíval se do třídy. Někdo se zase smál. „Pojď sem!“ Zatřepal rukou a padla další facka.
Po chvíli měl před stolem řadu smějících studentů, poskakoval před nimi a fackoval. Podíval se na řadu vlevo :„Co se směješ?“ A facka. Pohled vpravo: „Co se směješ": A facka.
Smála se už celá třída. Když byla řada studentů příliš dlouhá, utekl ze třídy na
chodbu. Po chvíli se vrátil, a sedl za klavír.
Nikdy jsem ve fackované řadě nechyběl a dostal jsem nejvíce. Proč? Kousek od nás, ve vesničce bydlela učitelka dvoutřídky. Někdy s ní chodil kolem řeky na vycházku, a kluci za nimi. Asi mě tam viděl, tak jsem to schytal za všechny.
Byl to mimořáně citlivý a nadaný hudebník. Bohužel každý to dlouhodobé nebezpečí ve frontovém pásmu a noční bombardování nevydržel bez psychických problémů.