Život po životěpp

Život po žívotě
Průmyslovka
chemické průmyslovky v Ostravě předcházely sáhodlouhé diskuse. Dlouho se diskutovalo o tom, jestli Ostrava průmyslovku potřebuje a má-li být dvouletá, nebo čtyřletá. V souvislosti s tím se měnily plány výuky. Nakonec bylo rozhodnuto: bude dvouletá. Smlouvu s podnikem jsem měl na čtyřletou proto jsem studium dokončil v Brně.

V době, kdy jsem nastoupil do laboratoří Vítkovických železáre v Ostravě, chemická průmyslovka ještě nebyla založena. Ještě jsem neměl 16 let, proto jsem byl přijat jako volontérr

Vítkovické laboratoře byly zaměřeny na analysu železa, vstupních suroviin a kontrolu výroby ocele.Bylo to zajímavé zaměstnání,
Mým úkolem bylo, kromě chemických analys, také odebírání vzorků, přímo ve výrobě, a vstupních surovin, včetně rudy a plynů. Bylo to prostě pro mě úžasné, V bílém plášti a s košíkem jsem mohl všude, nikdo mě nezastavoval,neokřikoval
Viděl jsem věci, které už nikdo neuvidí. Sázení Talbotových a ocelářských pecí, jak v žáru pracuje sehraný kolektiv dělníků, fantastické odlévání rudé tekuté ocele do kokil , V ocelárně sem obdivoval válcování a viděl jsem, jak se odlitek z kokily mění na plech profily a trubky
Mým největším zájmem byla ala chemie.
V šestnáci letech jsem se stal učněm lučebníkem., Když byla vyyřízena, skoro po dvaceti letech, naše žádost o československé státní občanství z roku 1936, byl jsem vybrán ke studiu na Vyšší průmslové chemické. K tomu jsem dostal podnikové stipendium, vyšší než plat. Věkové rozpětí žáků bylo 18 až 4O let
. Vytvořil se velmi dobrý kolektiv i s kantory. Všichni jsme přišli z praxe, už jsme byli zaměstnáni, přístup ke studiu byl jiný.Vyučující jsme znali. Bylo možné se vyptávat,diskutovat,vztahy byly skoro kamarádské. (Nedovedu si představit, že latinář gymnasia by se kouloval sněhem se studenty při příchodu na přednášku.) Hodně nám řekli ti starší kteří vozili UNNRu z Francie . Podkladem všeho bylo to,že jsme o práci,kterou děláme chěli vědět co nejvíce

V Brně to bylo jiné. Téměř vše jsme už probrali v Ostravě. Obavy z přestupu byly zbytečné
Vyšší průmyslovou školu chemickou ovládaii dva (superdůležití) učitelé: češtinář Mašek a ruštinář Zahradníček , zvaný sadař Říkali si profesoři. Vyučovala se převážně literatura Přístup byl školometský, učitelé nepříspupní. Oficiální idea byla “ Chemii nepotřebujete, budete ji dělat celý život, k tomo co přednáším se už nedostanete (Mašek)

Byli jsme dva, kteří přišli z Ostravy. Když jsme vyprávěli, že u nás na chemické průmyslovce se přednotně vyučuje chemie a i ta čeština vypadá jinak. Kromě autorů a jejich děl nám učitel vždy hodně řekl o jejich životě problémech názorech i slabostech Bylo toho více, zajímavé a dobře se vše pamatuje.
Na schůzi svazácké organizace jsem byl zvolen předsedou, a pověřen, abych za SSM s ředitelem projednal možnost zlepšení výuky chemie. Bez výsledku.
S Maškem jsem nehovořil, přesto mi začal dělat potíže V jedné z příštích hodin češtiny jsme probírali předponu “miso”, Jako příklad, uváděl Misogyn = nepřítel žen. A někdo řekl z legrace misočeštinář
A vypukla utajovaná nenávist Začal po mě řvát. “Neví se kdo jsem, odkud jsem přišel, a kdoví, jaké je to s mým občanstvím.”
Když jsem se vzpamatoval z leknutí, řekl jsem mu: “Už mi bylo 18, jsem plnoletý,a takové jednání ani pochybnosti o československém občanství si nenechám líbit.”

Příští hodinu češtinyy, ten metrákový pytel sádla s rudým obličejem se postavil před tabuli a před celou třídon se mi omluvil, A nastaly mi krušné časyy. Mašek neznal meze slušnosti, Když jsem onemocněl chřipkou, donesl jsem omluvenku od lékaře, Maškovi to nestačilo Šel za mnou na internát, a I když jsem měl teplotu a ředitelka mu bránlla,stáhl ze mě přřikrývku.

A nastal čas maturitních zkoušek. Otec chtěl být u moje maturitní zkouškky, ale přítomnot cizí osob nebyla přípustná. Dojednal jsem s předsedou komise, aby otrec mohl sedět vzadu v poslední lavici
S maturifou jsem neměl problémy.
Kdyyž předseda komise řekl, že jsem maturitní zkoušku úspěšně splnil, ozval se Mašek, že nesouhlasí. Vytáhl černý zápisník a dával mi další otázky. Celkem asi deset U kažé otázky přdeseda konise řekl, “Nemusíte odpovídat!” Ale každou otázku jsem bez připomínek zodpověděl Kdyby předseda neřekl “Dost!” mohli bychom tam být do večera.
Přededa opakoval že jsem maturitu s úspěchem složil Podíval jsem ae na Maška. Mlčel, ale zdálo se mi, že jeho rudý obličej trochu zfialověl.
Pak bylo rozdáno maturitní vysvědčení. A -moje není. Prý chybí jenom podpis. Jeli jsme na exkursi, a vysvědčení – prý chybí podpis. Vracel jsem se do Ostravy a - nikdo nic neví.
Teprve skoro za rok, to už jsem byl na akademi, dostal jsem dopis a v něm maturitní vysvědčení. A nic víc, ani písmenko vysvětlení, jenom některé snížené známky Na reklamaci už bylo pozdě. To se Maškovi povedlo, ale nevadilo mi to. Nikdo nikdy maturitní vysvědčení nechtěl vidět.
A co říci závěrem na tehdejší Brněnskou průmyslovku? Slabá výuka, slabý ředitel a intriky.