Povídka č. 2

Inspirováno prózou E.A.Poea
I.

Předchozí týden udeřily navzdory původní zápovědi silné mrazy, které měly za následek 3.nejnižší stupeň povodňové aktivity na horním toku Drávy. Nedbaje dalších katastrofických scénářů, vyslovených Mezinárodní astrologickou společností, rozhodl jsem přece jen dlouho plánovanou výpravu do Podhorního Falcka a Mezirúří uskutečnit. K tomu nám buď Pán milostiv a dopomáhejž mi sám Prorok!
Vydal jsem tedy rozkazy služebnictvu a nechal jsem vyvést před katovnu svého nejmilejšího, osobního koně, do běla opáleného vraníka Dulcia III, pravnuka slavného Etibara, dvojnásobného čtvrtfinalisty Velké liverpoolské. Mezitím mi posluha schystal do příručího batohu jídlo asi na 8 týdnů, sedmero balení plen a 2 svazky evangelia dle Jana Nepomuckého. Výpravy se měl původně účastnit i jeden z mých dávných přátel, nicméně zrovna před rokem onemocněl padoucnicí, kteréžto stavy ve chvílích nejvyšší naděje přecházely do tak úporných bolestí krejčovských svalů, že nebožák nebyl téměř ani schopen zaběhnout 90 yardů pod pět sekund. V takovémto stavu bylo jasno, že jeho účast na této památné výpravě je zcela, neřkuli úplně, vyloučena, a jediným způsobem, jak by bylo možno o ní uvažovat je to, že by jel se mnou. To jsem však po delší úvaze též zamítl, a byl jsem tomu nakonec i rád. Bylo zřejmé, že půjde o značně nebezpečnou záležitost, kde sice nehrozilo žádné větší riziko, ale zároveň jsem si plně uvědomoval, že v důsledku nepředvídaných okolností není vyloučen jakýkoliv fatální úraz nebo např. nakažlivá bronchiální apendicitida.
Zkrátka, vyrazil jsem onoho dne zcela v utajení kolem 13. hodiny ranní. Zprávu o tom přineslo pouze několik regionálních večerníků a 4 rozhlasové stanice.

II.

Cesta Orient-expresem mezitím příjemně ubíhala, jen jsme bohužel již počtvrté během 2 hodin stáli z důvodu poškozených pražců a výhybek na hlavním bruselském nádraží. Abych si ukrátil volnou chvíli, přesunul jsem se i se svými 5 zavazadly do lůžkového vozu, a poručil jsem si Zvěřinové kuře s restovaným květákem. K tomu lahev dobrého tokaje, který ovšem nebyl k dispozici, tudíž jsem se musel spokojit se sklenicí třetijakostního podmáslí. Po chvíli se obsluha vrátila s omluvným dopisem, že objednané jídlo též došlo, a byl mi místo toho vnucen uzbecký pilaf s drožďovým pyré. Jsem na podobné komplikace zvyklý, a tak jsem pouze s úsměvem pokynul příručímu, aby mne již neobtěžoval při spánku.
Po chvíli vstoupila do kupé podivná mulatka zahalená do úpletových šatů smokingového typu. Co mne však na ní nesmírně zaujalo, byly rysy její ztrhané, opilecké tváře. Mohlo jí být mezi 28 až 57 lety, kdy se kloním spíše k mediánní hodnotě na svrchním konci intervalu. S použitím Mendělejevových tabulek a Kondratěvova cyklu bych jí hádal dobrých dvaatřicet, respektivě po dobré úvaze až 55 let. To však není pro tuto chvíli podstatné. Zcela nenápadně jsem ji pozoroval jistě přes 3 hodiny, než jsme zastavili u Sedmihrábských jezer. Nabyl jsem mezitím dojmu, který mě vedl k úvahám o jisté abnormalitě této osoby, i když z vnějších znaků a vzorců chování této domněnce nic nenasvědčovalo.
Žena si nejprve otevřela šroubovákem konzervu telecích nožiček na slanině, které následně zapíjela burgunskou omáčkou na pepři. Mlaskala při tom však tak nezřízeným způsobem, že jsem si musel vecpat do uší polystyren vyrvaný ze stropního čalounění. Potom jsem si však povšiml, že mě fekálnice sleduje zcela výsměšným, byť do jisté míry i kajícím pohledem.V ten moment jsem zatoužil po pomstě. Zbývalo vymyslet, jak ji provést, abych nebyl ihned po výstupu z vlaku zatčen.

III.

Isabelle - tak se ona dotěrná osoba jmenovala, jak jsem zjistil z povrchně vedené konverzace - si po vydatném jídle podložila hlavu klecí s cvičeným syslem, a uložila se k odpočinku. Předstíral jsem též únavu, a ulehl jsem na podlahu budoiru. Po chvíli jsem zaslyšel zvuky, které dokládaly, že tvrdě usnula zdravým spánkem vyvrženců. Pokradmu jsem přibrousil na kapesním soustruhu loveckou sekyru a chystal jsem se zakročit. Plán byl jasný - co možná nejtišeji naříznout nešťastnici aortu, a gravitace již potom dílo dokoná. Chvěl jsem se hrůzou, ale zároveň i pochopitelnou nedočkavostí, až uslyším dechberoucí kokrhání anorektičky.
Řez jsem pak vedl již se zcela chladným úsudkem, zcela dle učebnice anatomie, kterou u sebe vždy nosím ve falešné kapse overalu. Nicméně - ó hrůzo! - jaké bylo moje překvapení, když uprostřed výkonu se náhle pootevřelo okno, a do podpalubí vlétl evidentně ochočený netopýr, a zaútočil na moje levé oko. Bolestí jsem si upustil motyku na nohu, a následný řev okamžitě upoutal pozornost ponocného, který právě procházel vagonem a zhasínal svíce v uličkách. Rychle jsem se proto skryl do šperkovnice, která stála opřena o rohož. Výdumčí mě naštěstí nezpozoroval, a mohl jsem tak celé dílo v poklidu dokončit.
Za polochvíli vlak již stavěl u Kopidlna z důvodu přepadení jedním z cestujících. Tohoto okamžiku jsem využil k odklizení těla, důvtipně jej smotav do koberce a vsunuv do přistavené popelnice. Nebezpečí bylo zažehnáno, neboť záznamy z kamer nejsou u smírčího řízení považovány za důkaz. Raději jsem však v cestě pokračoval dále na vypůjčeném oslu.

IV.

Následujícího týdne mi konečně došly zásoby konzerv a velešpaget. Vzhledem k tomu, že jsme se aktuálně nacházeli ve zcela neobydlené části středního Alsaska, byl poměrně problém s otevírací dobou většiny supermarketů v této oblasti. Nicméně po delším přemlouvání, kdy ke slovu přišla i sukovice, mi byla za 20 denárů poskytnuta porce grilovaných lanýžů, a možnost přístřeší na období jedné půlnoci v místní trafostanici.
S úlevou jsem se svalil na polstrovaný slamník v koutě, a zároveň jsem - nedbaje výstražných tabulí - rozdělal oheň v mezipatře. Bylo přece nutno usušit promáčený kapesník, který jsem omylem předtím vsunul do kadidelnice. Po jisté odmlce náhle nebe potemnělo neobvyklou barvou, která věstila cosi neblahého. Již jsem jednou podobný úkaz zažil při vysírání konopí u řeky Qai, ale tenkrát to bylo něco docela jiného. Po krátké chvíli dopadla na střechu senkrovny sprška meteoritů, která se rozprskla po stáji. Pes vzkřikl úděsem a nedopatřením vběhl přímo do lasa, uvázaného na podlaze. Tím se ovšem smyčka ihned zaškrtila, a odměnou mi byl pohled na chroptícího obratlovce, který sekal křídly kolem sebe tak oddaně, že se mu podařilo srazit z katafalku džber plný až po dno nafty. Následný požár potom zahladil veškeré důkazy, čemuž jsem byl jen rád. Ještě za kuropění jsme pak opět s celou skupinou pokračovali v trmácení za vytouženým cílem naší cesty.

V.
Nemnoho let je tomu, co byl publikován jeden z nejsenzačnějších objevů v novodobé historii Pobřežní Altaje. Pod insurpcí je podepsán opat Jeremiáš, ale nemyslím si, že tento údaj je zcela důvěryhodný, spíše bych řekl, že je nejvýše nicotný, a pro jakékoliv vědecké indukce naprosto nepoužitelný. Celé dílo je vpravdě pustým plagiátem, nezasluhujícím ani nejmenší kousíček zájmu, nebýt kratičké hebrejské citace na str. 958 dole. A zde bych se rád pozastavil, eventuálně přiobjasnil, proč danému epitafu přikládám tak nesmírný, nedozírný význam. Pro bližší pochopení věci je jistě vhodné být alespoň zběžně sečtělým v letopisech Pabla Veleústého, anebo alespoň v bliblických paralelách jeho nástupců a pochlebovačů. Však vzhledem k tomu, že jde o svazky značně rozsáhlé, psané obtížně čitelným koptským nářečím, nelze toto od mých čtenářů spravedlivě požadovat, a nelze je proto o požitek ukracovat. Proto pokročme dále.
Výzkumný ústav přediva sklerenchymů se nacházel na opačném předměstí Neapole. Tam jsme měli pochopitelně od začátku namířeno, a pokud cokoliv z předchozího pojednání hovoří o něčem jiném, přijměte prosím mou nejpokornější omluvu za uvedení v omyl. Bohužel je to dáno jistou rozvláčností popisných pasáží této publikace, kterým se však ve snaze o co možná nejvyšší přesnost nelze úplně vyhnout.
Dále zde rozhodně nechci jakkoli dalekosáhle rozebírat naše další útrapy, jimž jsme byli vystaveni při plavbě parníkem po Azbickém moři. Důležité bylo, že osmého se vítr nadobro utišil, a vývodčímu byl udělen rozkaz k podkasání hlavní plachty. V ten den jsme zrovna kotvili u útesu v blízkosti Čerkeské planiny.
Jak jsem již předeslal, orkán zuřil i toho dne nezměrnou silou. Na rozkaz kapitána jsme byli všichni přivázáni silnými lany k podlaze, neboť hrozilo nebezpečí, že komukoliv může uletět palubní čepice do zkázonosných vln. Moře se mezitím tak zakalilo, že jsem měl dojem, že jachta se každým okamžikem rozskočí, jako by byla z laminátu. Po několika nekonečných okamžicích jsme náhle zaslyšeli temné dunění bouře, jakoby vycházející za obzorem. Při bližším zkoumání jsem ale usoudil, že plavčík zřejmě jen zapomněl vypnout sekačku, která nyní běsnila po podpalubí, a porcovala veškeré jídlo a šatstvo na miniaturní kousíčky. Náhle prozářil jižní oblohu hromový výboj, a vzápětí byl následován oslnivým bleskem – a ne jedním! Tak přece, můj původní úsudek byl mylný, a k naší kanoi se blížila silná tropická bouře neskutečně obludných rozměrů.
Ve světle tmy jsem měl možnost zahlédnout pološíleného kormidelníka, jak se s očima plnýma děsu zavěšen na prádelní šňůře křižuje, modlí se z breviáře, a zároveň dojídá masox od snídaně.
Dále jsem spatřil lodního výčepního, jak v epileptické hrůze šplhá po hlavním stěžni, až jej vzápětí poryv nemilosrdně strhl do rozběsněných vln, a za nešťastníkem se navždy zavřely vody Niagary. Co vím, tak byl vyloven požárním člunem až kdesi za Úpletovem, polomrtvý, ale naprosto zdráv a s širokým úsměvem vyprávějící karyatidy z Euridiky.
Viděl jsem též řadu dalších otřesných situací, jako např. klec s králíkem, který se úděsem pomočil, byla nadlehčována hydrostatickou silou s takovou rasancí, že vplula přímo do chřtánu opodál se opalujícího lvouna strakatého. Stádo mečících ovcí, uvězněných v kapitánské kajutě, se dralo vytlučenými okny ven z přívěsu, přičemž došlo k ušlapání několika nevinných podsvinčat. Navždy si budu pamatovat oči lezoucí z důlků Anežce Vařcové, zaměstnané t.č. jako obchodní příručí, která byla neuvěřitelně pitoreskně namotána na kotevní lano, a tak již jen z posledních sil chroptěla závěrečný refrén Jemenské hymy. Byly to výjevy často hraničící s šílenstvím, ale zároveň zcela pragmatické, a pro chladně uvažujícího narkomana naprosto pochopitelné. Přesto jsem náhle nabyl dojmu, že Serecké moře se zvolna utišuje, a že supercela slábne. Nicméně byl to bohužel jen klam, zapřičiněný zřejmě tím, že jsem zhruba na půl dne omdlel. Orkán nadále strhával závěsy z pavlačí, a meluzína hvízdala sklepením.
Náhle se z vln poblíž zadní nápravy vynořilo cosi, co nás, hrstku posledních trosečníků, téměř přimělo k hrůzyplnému výkřiku. Byl to výjev na jednu stranu velice ponurý, ale zároveň tak úchvatný, že jsem se ihned chopil palety a pokusil jsem se jej alespoň načrtnout několika tahy do skicáku. Ve vodě pádloval na kapesním voru velice hubený, na kost vychrtlý stařec. Jeho pleš byla zakryta až pitvorně dlouhými vlasy, takže budil dojem křížence hnutí hippies a skinheada v pokročilém stadiu rezignace. Několika pasažérům se rachitika upřímně zželelo, ale po mém sprostém okřiknutí jsme jej nakonec nechali napospas osudu. Stejně již bylo pozdě, Rembrandt mezitím dopádloval do přístavu, a utonul.

VI.
Nazítří se konal boxerský duel pětiletí, mezi Ivanem Sereckým a mladičkým Ignatěvem. Sledovali jsme toto utkání již v teple vysokohorské chatrče Pod Cimbálem, a bylo se bezpochyby na co dívat, pokud by sem byl zaveden proud. Pokusil jsem se zprovoznit tranzistor vysoce odborným ukostřením v jímce septiku na přípojku důlního plynu, nicméně ani tento úkon nevedl k úspěchu.
Náhle jsem zahlédl, že se k úbočí hory s neobyčejnou námahou šplhá fekální vůz. Pokusil jsem se rozeznat siluetu spolujezdce - s jistotou se mi to však nepodařilo. Mohlo se jednat jak o závodčího z bývalé jídelny Armády spásy, nicméně s odstupem času se čím dál více kloním k názoru, že šlo o jeho nevlastního synovce. Ať tak či tak, nebylo mi zcela jasné, co zde hodlají tito muži pohledávat, a pro výstrahu jsem vypálil asi 9 ran z kulovnice.
Bohužel tak nešťastně, že vedle mne okounějící Voloďa byl mrtvý na místě, a Děrimedvěd ihned po převozu do kostnice.
Výprava tak skončila nezdarem.