Povídka č. 1

I.

Již si přesně nevzpomínám, zda jsem to zmiňoval předposledně, ale bydleli jsme v třípodlažní chatrči na okraji Dřevěnického potoka.
Dům měl krychlový půdorys, a byl vystavěn v pologotickém slohu s prvky quasi-baleárské akomodace. Chudičkost přitom vyzařovala z každé jeho koupelny.
Přestože se nehodlám sáhodlouze zabývat líčením architektonických fines rotundy, nemohu nezmínit ornament močícího lvíčka s hadem v předokenním závěsu, kterážto dekorace byla jasně viditelná i ze vzdálenosti pouhých 3 stop, pokud ovšem pozorovatel stál tak, že byl nosem zabořen do kompostu nedaleko políčka s rýžovým ječmenem. Osobně jsem měl možnost si tuto pozici několikrát vyzkoušet při pokusech o jízdu na molitorové trojnožce, ale to sem až tak úplně nepatří, takže se musím krátce omluvit za určitou rozvláčnost úvodních vět epopeje.
Dále již bych chtěl hodlat resp. zamýšlím pokračovat v kajícnosti bez větších odboček, ale vemte prosím na vědomí, že tento text vzniká při jízdě na horské dráze v dolnosaském zábavním parku Motanio. To vše uvádím jen pro upřesnění, aby posluchači měli možnost lépe pochopit moje krajně urokratické rozpoložení, v němž píši své postřehy. Pokročme tedy dále, nicméně přesto mi dovolte malou úvahu, která je sice zbytečná, ale velice se sem hodí. To ale až někdy jindy.
Jako drobné intermezzo budiž zde vzpomenut znamenitý recept vladaře Chameleóna III. - Plovdivský halibut polstrovaný v šnečí krustě na vpečených bananasech. Onužto nadbožskou krmi jsme často konzumovávali s přáteli v jednom zapadlém bistru při přípravách na zkoušky z ortomolekulárního měřictví na Uzenského vysoké škole při středním učilišti technickém v Ostravě-Hulvácích. Bohužel více si již nepamatuji, ale s jistotou vím, že zmíněné jídlo v nás vždy vyvolávalo stavy dávivé goudolepsie.
Nuže tedy, co se onoho dne stalo, je dodnes obestřeno děsuplnou rouškou jistého nepochopení, ale zároveň i poměrně výstřední zábavnosti. Připravoval jsem se svými svěřenci na zahradě u zámku drobnou taškařici spočívající v trýznění kozlečí rodiny násadou od rýče.
Nebohá zvířata již byla rozvěšena po okolních keřích kustovnice olejné, i porota již zasedla do svých lavic s nevšedním očekáváním. Po mém stručném úvodním proslovu, který netrval déle než 7,5 hodiny, jsme byli bouřlivým potleskem zájezdu uklízeček, který sem dorazil z 200m vzdáleného prasečína, vyzváni k zahájení mezimešní adorace.
Uklonil jsem se směrem k biskupské stolici, která dosud neuklizena povalovala se po vydatném obědě v trávě, a chtěl jsem zahájit volnou zábavu, když vtom jsem ztuhl úděsem. K jednomu z emitentů totiž náhle přiskočil lev zlatoústý, který zřejmě, přiváben nezvyklou podívanou, vylomil vrata od chléva a vnikl do amfiteátru. Zvíře syčelo pohnutím, ale přesto bylo z jeho chroptění cítit i stopy nelibosti a zármutku. Kromě mne však nikdo tomuto pozoruhodnému výjevu nevěnoval větší pozornost, a mám tušení, že jsem měl možná i lehké halucinace. Náhle se korýš bez jakéhokoliv varování vrhl na lavici obžalovaných, a než mohl kdokoli odříkat alespoň 8. verš evangelia podle Nostradama, uchvátil zde podřimující kořalečnici, a ihned jí proklál zástěru velekuřecím obojkem.
Kolemjdoucí vzkřikli při té podívané úžasem, ale zároveň i neskrývaným opovržením k nebohému zvířeti, které si již uvědomilo, co napáchalo za nestoudnou ohavnost, jejíž význam bych přirovnal k nedávno medializované příhodě s ukrouceným vařákem od požární hadice v Nechlebech, a nyní se krčilo strachy v odhozené plechovce od margarínu.
Vzápětí již přispěchal na cvičiště strážný z teletnice, který bystrým okem zaslyšel běsnění užvýkavce, a ihned jej odvlekl v lněném pytli do hladomorny.
Tím bych považoval celou trapnost za uzavřenou a více se již nehodlám o ní rozepisovat, a to ani zítra či kterýkoliv jiný den minulého roku.

II.

Toho večera jsem právě seděl se svými 8 syny u fonografu, a bez dechu jsme sledovali úchvatnou televizní podívanou - jakousi laserovou show u příležitosti 12. výročí osvobození Palestiny kurdskou armádou.
Vše by, až na hluk sbíječky z rohu místnosti, probíhalo naprosto nerušeně, nebýt toho, že prvorozenému Kamilovi náhle vytryskl z nosu otřesný prdivý zvuk, připomínající charakterem něco mezi vrzáním podešve polochromého příručího a ulehnutím osla na slaměnný divan, ale ne tak docela. Lhal bych, kdybych prohlásil, že mě to krajně neudivilo, ale zároveň mne popadl takový vztek, že jsem měl chuť provinilce ihned uveřejnit na první straně úvodníku v Květech.
Přiskočil jsem k asociálovi, a začal jsem mu lomcovat knoflíkem u podvlékaček s nadlidskou silou, až ubožák dusivě prohlásil, že odjíždí raději za Komenským do Naardenu. Otázkou ovšem bylo, zda jej tam ještě zastihne, ale to jsem mu pochopitelně nevyvracel.
Okolo půl 11 se do místnosti vpotácel namol střízlivý Miroslav Kručivý, můj obrovský přítel z dětských let - navštěvovali jsme spolu cca půl čtvrttýdne kurz pro afluxní fibetiky. Ubožák očividně požil větší množství honvédského mléka, což jsem na něm bezpečně rozeznal podle jeho rozšířených boltců, nicméně nehodlal jsem mu jakkoliv pomoci. Proto se prcíř zanedlouho poroučel v nesnesitelných bolestech k zemi. Velice mne to mrzelo, ale takový je život potulného nádeníka - plný odříkání a současně takto báječných momentů! Hoši při té podívané ukrkávali rozkoší, což mne jen utvrdilo ve správnosti mého počínání.
Pochopitelně takto poklidně neprobíhá každý večer, a dovolím si zde proto uvést i mnohem dramatičtější průběh zážitkové gastronomie, jíž jsem byl druhdy svědkem.
I stávalo se čas od času, že pokojskou z hotelu od "Ukostřené vrány" náhle posedla jakási lehčí forma šílenství, a za každou cenu se domáhala vstupu do areálu toalet a doslova mne zapřísahala, aby směla vycídit veškerý porcelán. I když jsem její počínání zhusta shledával nepřístojným, prakticky jsem proti tomu neměl námitek, ale pranic se mi to zároveň nelíbilo. O tom bych se rád upřímně pobavil později.

III.

Rád bych nyní převyprávěl poutavý příběh, který by však správně měl být obsahem jedné ze závěrečných statí této synekdochy, nicméně určitě nebude na škodu, pokud totéž, jen jinými slovy, zopakuji i na tomto místě eposu.
Je pravdou, že rodina sezdanců Pleteckých již léta pořádá celoročně pod širým jitřním nebem desítky charitativních akcí pro nejširší masy majitelů domácích hlodavců trpících průjmy, záněty okostice a řídnutím obočí. V minimálně okresním měřítku nemá rozsah těchto neuvěřitelně humánních procedur obdoby, byť se jedná obyčejně o málo nákladné akce pořízené z kradených peněz a odložených šeků. Jedna takováto slavnost tedy vyšla i na předbudoucí úterý, které sice ještě nenastalo, ale již teď lze s velkou mírou jistoty predikovat její průběh.
Banket započal kolem 15.hodiny dopolední, kdy se honosnou dvoranou garáže rozezněly velebné tóny Kubeleho mše „Moisturare kolagen freoni“ v podání jednookého xylofonisty za pašiálně monotónního doprovodu Stamicova kvarteta pod taktovkou hostujícího japonského sbormistra Lu-chi-pao. Po tomto nádherném, lehce zneklidňujícím úvodu probíhalo vše zcela nerušeně až do cca 15.08h, kdy došlo k poměrně nepříjemnému incidentu, který nicméně zapůsobil i dosti osvěžujícím dojmem, a vykouzlil dokonce úsměv na tváři sochy diskobola, umístěné v suterénu arkýře. Seběhloť se tak:
Rozmrzelý chuďas v baretu, který postával na zásmaží, a zcela zdarma, bez nároku na jakýkoliv honorář, avšak za tučný poplatek 80 forintů, rozdával hostům banketu dušenou želví syrovátku a prasklé kondomy, začal náhle tak vulgárně nadávat na politickou situaci ve střední Rhodesii, až jej bylo slyšet na sedmé galerii zespoda v Žerotínově divadle v ulici naproti. Toto hrubé, byť do jisté míry vysoce omluvitelné chování dacana jsem pochopitelně jako nevlastní švagr spolunájemce klubu nehodlal ani na okamžik tolerovat. Po zhruba hodinu trvajícím extempore jsem smluveným gestem jsem přivolal službu, a zanedlouho již stoupal z kamen uklidňující dým ze spálených bot dosluhujícího žebráka, který mezitím dostal okamžitou výpověď s pětiměsíčným odstupným ve výši maximální mzdy důlního inženýra ve výslužbě, čímž zajistil spokojený život všem vnukům svých dětí.
IV.
Fakt, že vyřezávaný palisádový kůň Dulcimer a zároveň i slaměný přefukovací kůň Palisandr se již stali dětskými legendami večerníčků pro dospělé, není třeba na tomto fóru vůbec déle diskutovat. O to větším překvapením však bylo, když jednoho vlahého únorového jitra zabušil kdosi látkovým kladivem na průčelí maringotky, domáhaje se zřejmě vystavení bianko-faktury za provedenou dehtaci strýčkovy udírny z doby před 60 lety. Přiznám se, bylo mi krajně podivné, že v tuto půlnoční dobu oběda kdosi ruší s takto neomaleným přáním, nicméně zvědavost byla vyšší. Než jsem však stihl dokouřit dýmku nacpanou plevelem, rozletěly se vepřovicové dveře, a do koupelny vtrhl mně osobně neznámý, vysoký prdeláč. Debil s gustem prosekl obalem od biokysu gauč a ihned nepozorovaně uprchl suterénním výjezdem.
Jednou se mne dotázal starý Kuřiser, zdali miluji pohled na pozdně dopolední hvězdnou oblohu. Nebudu úplně upřímný, pokud řeknu, že tento dotaz jsem vskutku čekal, ale opak byl lží. Vrhl jsem se chromci s vyznáním upřímnosti do náruče, avšak pod dojmem poblouznění jsem úplně přehlédl, že pako se kolem sebe ohání klackem jako smyslů zbavené, ne-li ještě o něco méně. Tento trik jsem nejprve blahosklonně omluvil, ale zhruba půl hodiny poté, co mi pošuk prosekl konví ušní lalok tak nešetrně, že se mi až odpáral zip u tkaniček, rozhodl jsem se běsnění kůžoznalce ukončit. Stačil k tomu jeden telefonát na příslušné oddělení Ústavu pro výzkum selat, a vbrzku již vítězoslavně odjížděl místní pop s cenným úlovkem v záňadří.
Po vyčerpávajícím duelu jsem byl podroben zničujícímu výslechu u kvazisyna místodržícího seržanta. Naštěstí se dochoval velice cenný, doslovně přibližný popis celého entrée, který pořídila vnučka domovníka, právě si hrající s vekou chleba pod stolem.
„.....................“ řekl .............. „..........................“ odpověděl jsem. Kničiprase poté ureagovalo následovně: „ ...........: „.........................“. Sklesle jsem pronesl: „............................“
Omlouvám se, ale písmo toho dítěte bylo tak nečitelné, že raději neuvádím podrobnosti, abych se nestal neznámým pachatelem. I tak, pokud čtenář pozorně sleduje vysílání všech polostátních a semilokálních rozhlasů, byl o tomto incidentu natočen zhruba osmihodinový pořad kdysi předminulý měsíc, kdy herci Slezského divadla doslovně přehráli celou epizodu, načež byli všichni zatčeni a vyhoštěni ze studia.
Neuvěřitelně chudičký, silně pokálený, ale o to upřímnější ubožák se ke mně hnal s vousy nataženými k prasknutí. Tukojed se nejprve silně podivoval, že jsme se nestavili minulý rok, ale sotvaže jsem obratně stočil řeč na ekonomické aspekty chovu vážky dvounosé, podomek zcela roztál a dokonce nás z dojetí obdaroval ručně tepaným nočníkem z doby cara Leontěva XXII.
V.
Následujícího předléta jsme se dozvěděli, že Kolodur stále žije.
To byla ovšem vynikající zpráva, a zprvu jsem nevěděl, jak mám reagovat, ale po chvíli blábolení do vypnutého mikrofonu jsem si uvědomil, že se mně nikdo na nic neptal, snad kromě šilhavého posluhy v přestrojení, pracujícího pro místní zednářský spolek. Nechtěl jsem vyvolávat extrémně dusnou atmosféru, ale řešení se nabízelo. Potají jsem vypustil z klece cvičeného havrana, který potom neuvěřitelně dobře odvedl svoji práci – vyklovl vetřelci co možná nejohleduplněji levé oko – které bylo stejně laminátové – takže ubohý pštros se během krátkého okamžiku udusil zaživa – což mne následně velice zamrzelo, tudíž jsem ihned vystrojil kondolenční hostinu na jeho počest.
Na základě všeho, co zde již bylo několikrát řečeno a verifikováno, již nemůže být sebemenších pochyb o tom, že mým nevlastním bratrem v pobočné linii je významný bibliofil, příležitostný uzelac klobás, nepřekonatelný dabér sádrových loutek hadů, mistr v pěnivosti moči při úniku do trativodu, a jednonásobný přeborník přízemí v taekwon-hu, selevážený pan Jan Sejrach. A právě tento čelný muž mne jednoho dne pozval na čaj o páté, který se konal v 7.30h v jeho příbytku. Kravín byl zařízen skromně, ale vkusně. Postrádal sice např. toaletu nebo koupelnu, ale zato nechyběl masážní pult, trenažér pro budoucí skialpinisty, nebo plynová komora se satelitem a TV tunerem. V koutě stál zánovní špalek na týrání hmyzu, ukradený ze sbírek muzea v Temelíně.
Mezitím, co jsem dopisoval tento příběh, osmahl ubožák na přepuštěném ovčím loji vynikající, ultradobré čůry v tomatě. Bylo nezbytně nutné podávat tuto delikatesu ve vychladlém stavu, což se však nezdařilo, a přítel si zcela sežehl jazyk. Musel jsem mu jej ihned odborným způsobem transplantovat z narychlo odříznutého kusu holínky. Poté prokládal svoje vyprávění záchvaty chrchlavého kokrhání v Cis dur, což se po chvíli stalo tak únavným, že i okolostojící dokonce usnuli pod kamny.
Hlavní příserčí se na mne vzápětí obrátil s dotazem, jemuž jsem úplně neporozuměl, a nechal jsme jej proto za trest do omrzení opakovat Euklidovu třetí větu. Celé se to jeví velice jednoduše, ale uvážíte-li, že na vás po celou dobu pálí silné stavební halogeny a diktafony jedou naprázdno, není to úplně příjemný pocit. Pootevřeným světlíkem sem navíc zvenčí doléhalo tlumené halali o síle 230 dB, neboť místodržící kněžna Werkbaumová právě pořádala nultý ročník tradičního velehonu na jelena. K ponurosti celé atmosféry dále dílem přispěl i fakt, že do dřevníku mezitím vběhl poddruh ze statku u náměstí, a počal horečně ometat napadaný sníh z lustru. To již bylo i na mě moc.
Několika seky odtučněnou mačetou jsem pohunkovi zahrozil do té míry, že si ihned sbalil batoh s kuřaty, a v náhlé agonii a s úsměvným pozdravem na rtech vyskočil z okna v 6. přízemním patře. Se značnou dychtivostí jsem zaznamenal duté žuchnutí, to jak se darmožrout udeřil o okap pod zámeckou jídelnou. Nicméně ihned po dopadu šel do bezvadného rozkleku, takže to odnesla pouze natržená pletenní kost v druhém pánevním bloku obratlů. Naložil jsem proto užebralce na saně sbité z klád a větví, a ihned jsem ho směroval ze stráně dolů, kde se pochopitelně roztříštil o odstavený vazač slámy. Každopádně, byl to pohled k nezaplacení, jaký se v průměru naskytne maximálně jedenkrát za odpoledne.

VI.
Uzancim započal přednášku o dobrý půlden dříve. Presbytář byl přesto nacpán k prasknutí výsměšně mlčícími Indy, sympatickými Rumuny i podivnými osobami z krajin nejspíše třetí polokoule. Kázání se dělo chvílemi až v 8 světových jazycích, kdy přednosta kurzu plynule a mistrovsky měnil tóninu i témbr excerpce. Zajíkavým hlasem se náhle rozhovořil o nejvýznačnějších vynálezech Džingischána, které vznikly ve spolupráci s Maticí Slovenskou, namátkově vyjmenujmež pěnové krabí povlečení nebo dokonce hadr na podlahu s výšivkami. V dalším okamžení pak přešel ke kritice díla Jana Kalvína z pohledu světovíry a odvěkého sporu marxistů s pravověrnými episkopálci. Dalším, vrcholně závažným a obsáhlým tématem od 22h, byla intolerance diuretik obyvateli nemužského pohlaví v rámci Nižního Turkmenistánu. Na žádost několika evidentně podnapilých dělníků sékelského původu byla do programu zařazena i mimořádně zajímavá a ucelená stať o výskytu a chovu extrémně vzácného norka amazonského, který je dnes k zastižení již pouze v několika posledních lokalitách centrálního Dněpru.
Po chvíli jsem si povšiml, že před újezdem zastavilo koněspřeží tažené nákladním autem, a z něj na mě zuřivě gestikuluje neznámý stařec. Ulekl jsem se, že se možná cosi neblahého stalo v seletníku, poslední dobou např. denně docházelo k masivním krádežím hříbat, nebo jednou jakýsi vtipálek dokonce podpálil stoh u výměníku, a veškerá zemina v dosahu 6 arů lehla popelem. Vyběhl jsem proto před zápraží, kde však zrovna procházel svatomešní průvod s křtitelnicí. Dobroděj mezitím záhadně zmizel, zanechav po sobě toliko nápis fermeží na protější střeše, z něhož jsem pochopil, že mám bezodkladně ukončit svoje působení ve fit-centru.
Metodolog Úsera dále psal, že se máme sejít kolem půl 9 v opuštěné stanici drážních vozidel na Vejvarově. Nějak se mi to celé nezdálo, ale přesto jsem měl celkem příjemný pocit z dobře odfláknuté práce. Pro štěstí jsem si vzal s sebou sošku vycpaného prapsa Svěchoře, a za chvíli již odbíjelo klekání - byl tedy nejvyšší čas nezdržovat se podružnostmi, a vyrazit na setkání s tímto záhadným člověkem, jehož pověst dalece přesahovala obvyklé pomluvy.
Čekal jsem již asi půlčtvrté hodiny, ale stále nikdo nepřicházel. Respektive takto, není to úplně pravda, přes ulici stál již značnou dobu opřený pobuda prasečích rozměrů, a pokuřoval pravý kubánský doutník, ubalený nejspíš z odložených rohoží a zbytků laku na vlasy. Opodál seděli na lavičce asi dva výrostci a demontovali sloup veřejného ozvučení. Zároveň kolem neustále projížděl s ohlušujícím řevem jakýsi cvok na mopedu se svářečkou v ruce. Náhle vystoupil zpoza Trafalgarského nábřeží pomladší muž - vždyť to byl možná ještě chlapec! - ve věku zhruba dalajlámy, a gestem mě vyzval k následování. Nějak se mi to však nelíbilo, takže raději jsem zůstal skryt v bezpečí popelnice.
Nakonec tedy bohužel k setkání nedošlo, čehož dodnes lituji já i Koněser, jak se mi svěřil poté již v klidu při pojídání zapékaných holoubat v našem oblíbeném podniku.
VII.
Ohledně zajištění výtrubní akcelerace jsem pak měl kontaktovat přes inzerát jakousi Drahuši Kouteckou, bytem Pecákova Lhota 57. Bohužel číslo faxu bylo stále obsazené, tudíž ženu bylo na druhém konci kabelu slyšet velmi nezřetelně. Přesto jsem z úryvků a útržků vět vyrozuměl, že je potřeba nejprve v předstihu zaslat na jakoukoliv adresu dobírkou obnos ve výši 30.000 islandských korun, a poté že bude bezodkladně přistoupeno k dodání díla na klíč. Takto standardní postup se mi pochopitelně plně zamlouval, a ihned jsem vyplnil dlužní úpis i pro-forma fakturu.
Nicméně, uplynul měsíc, uplynul týden, uplynul světelný rok, a odezva žádná, avšak celá věc - ne, že by nějak spěchala - byla nadále značně urgentní. Rozhodl jsem se proto, že to tak nenechám, a že si na disidentku počkám. Usadil jsem se v jedné přístavní kořalně tak, abych měl nerušený výhled na přilehlé náměstí a bulvár D´ey, po němž vytrvale proudily davy zaprodanců a turistů obdivujících nádhery pozdně neoklasicistní architektury v rokokně-empírovém stylu. Na rohu postával zpustlý, chudičký souchotinář s flašinetem, a preludoval nejnovější pecky a fláky beat-rockové scény, typu „Na tom našem návrší“ nebo „Ostrov sádřenců“. A takto příjemně ubíhal den.
Uprostřed četby Veleslavínovy bible jsem náhle spatřil cosi, co zaujalo moji pozornost, ale ne až do té míry, že by o tom bylo nutno se zde rozepisovat. Po balustrádě na protějším konci nástupiště se řítila na kolečkových lyžích dívka neurčitého věku, hádal bych jí kolem 62, ale je možné, že již loni maturovala. Oděna v svítivě hnědé polokombinéze, vypadala zdálky jako fantastický přízrak z prózy Alberta Machiavelliho nebo Seala Wokhama, či spíše jeho nevlastního příbuzného v levobočné linii, Joe Bloomberyho. Náhle však došlo k maléru. Nebožačka zřejmě přehlédla v protisměru se otáčející popelářský kombajn, a byla po kolizi plnou silou vtažena pod ubíječ výkalů. V mžiku bylo povětří plné rozmetaných hoven, a dělnice byla namotána na radlici tak nešetrně, že jí ládovač popele skalpoval pravý nadočnicový oblouk. Celá podívaná ihned vyvolala neskrývaný, upřímný potlesk většiny kolemjdoucích, z nichž někteří si skeč filmovali na příruční diaprojektory, a zbytek se domníval, že jde o natáčení pilotního dílu seriálu „Lvice Elsa po 30 letech“. Akce pak byla zakončena slavnostním ohňostrojem z výfuku malotraktoru, který se ucpal kulichem poběhlice.
VIII.
Můj strýc byl v oné době zaměstnán jako zástupce koronera ve výseku chleba v Koněžvástech. Bratr Alexej zato vykonával post praporčíka výjezdu vozidel v sodovkárně. Snacha bratrancova zetě se velmi úspěšně živila jako terapeutka invalidních plazů se zaměřením na poruchy chůze a rovnováhy. Otec ze synovy strany se již léta zabýval výrobou modelářských potřeb, a dostal se až mezi špičku ve svém oboru, s roční rentou ve výši osminásobku životního minima průměrného kaliče kovu. Obě sestřenice vlastnily sice málo prosperující, ale zato velice ztrátovou firmu na hoblování zašlých barev a laků.
Nevlastní prateta však nepracovala nikde, a domnívám se, že jí to ani moc nevadilo. Vzhledem k tomu, že již v 58 letech utrpěla poměrně vážný pracovní úraz, když jí kulma sežehla dásně, byla od té doby poživatelem příslušné sociální dávky. Měl jsem ji velmi rád, ale ne až zase tolik, abych ji navštěvoval. Jednoho dne jsme se dozvěděli, že alkoholička uklouzla v koupelně po nedojedeném jogurtu, a nešťastnou náhodou upadla kolenem přímo na záda. Naštěstí toto, byť vážné, povrchové zranění nezanechalo žádné doživotní následky, vyjma kafe na plicích, které nemehlo při pádu vdechlo. Etymolog Kaněra jí poté musel implantovat do hrudního koše sáček se sírovinou, aby se látka neutralizovala. To se sice nejprve jevilo jako skvělé řešení, ale postupem času začaly nevýhody převažovat, neboť došlo k průsaku do svrchních pater dutiny lebeční a tvorby kouře z nosu.
Rodina Kmečivých k nám velice často přicházela neohlášena. Nemohu plně simplifikovat, že by mi to extrémně vadilo, každopádně po jisté amplitudě, iterované aproximačním kvocientem 2,65, lze subsumovat, že tato teze není až tak zhola nepravdivá. Proto v dalším textu apriori kremroluji, že tíha tělesa vrženého proti zdi ze slaměných panelů není 10x vyšší než hydroštelová vztlaková hmotnost dobře vyuzeného párku naplněného ovčím mlékem. Lze též zcela jednoznačně a kategoricky kubotovat, že axiální seismická teplota MÁ vliv na terciárně parexylové disturbce lakrálního pedestria – ovšem to platí bezvýhradně! Zásadně lze připustit i teorii Maxe Votodinského, který ve svém osmašedesátidílném arcidíle malého rozsahu jednoznačně perforoval trajekci brušiálního spasmu. S přihlédnutím k fekaviorálním incidenčním abzonsporům potom lze částečně připustit i existenci kramadolia – ale to jen ve vrcholně vzácném až nečastém případu inkubace dvojmocným zinkem jodičným – povšechně jistě nikoliv. Urxiální diskursí lze návazně dosáhnout dokonce i vivagonální subfluxe, což je ovšem jev zřídkakdy až málo často vídaný, zejména pokud se budeme bavit o genezi ortogonálního placeba. Nechci být však až tak nedůtklivý, že bych nedokázal uznat jistou míru kramensační lekopardie, avšak tato poloteorie ve mne vyvolává stavy silné zádumčivosti a prachiální anxiety.
Celebrant se pak přítomných bez skrupulí dotázal, zda považují sňatek za rozvedený. Odpovědí mu bylo pochvalné mručení, vycházející ovšem z maringotek okolojedoucího „Cirkusu Vejcský“, které si pastor mylně vyložil jako bezpodmínečný souhlas s jeho tvrzením. Avšak nedalo se již nic dělat, zákonný stav došel svého naplnění, a to de lege ferenda i de iure utendí.
Placiador byl potom k prasknutí zaplněn nedochůdčaty z blízké výkrmny polozrůd a miniopic v Selčanských Kuřimanech. Anna Veleústá zatím vyválela na překližkové podestě nádherné, voňavé těsto vlastnoručně utkané z myších hovězinců a tabelární vlákniny. Bude to veliká dobrota!

IX.
Jeden mezopotámský filozof kdysi prohlásil: „Lhal bych, kdybych řekl, že jsem mluvil pravdu. Otázkou je, zda bych mluvil pravdu, pokud bych prohlásil, že jsem nelhal.“ Zamysleme se nyní nad jeho hluboce prorockými slovy, ale až poté, co dovyprávím jiný příběh.
Stávalo se – ne sice často, ale stávalo – že Kuleváles, který bydlel v pronajatém suterénním podkroví, pravidelně napadal mne i moji prasestřenici absolutně nevybíravými bonmoty, převzatými patrně z Knih sedmiprkenných resp. ze sbírky fejetonů o bezhlavém trubadúrovi. Důvodem bylo to, že jsem mu naprosto kategoricky již 3 půlneděle odmítal zaprodat výseč zahrady o poloměru 20 akrů, což Kromaňonec velice nelibě nesl, a několikrát dokonce ve vzteku ztřískal na schodech glycerinovým obuškem listonošku. Každopádně jsem byl pevně rozhodnut mu jeho podíl za žádných okolností nepřepsat, ledaže by razantně změnil své chování k horšímu. Jednou mne zcela prosebně a poníženě za použití potrubní pošty zažádal o smířlivou schůzku, na níž chtěl brilantní argumentací dosáhnout toho, že se bez náhrady vzdám veškerých podílů na akciích Společnosti pro zachování hnědouhelné pánve, nicméně neuspěl. Během prvních 3 hodin jsem ho rozeslal v balících po všech významných nádražích Euroasie.
Pan Jan Baxant…co dodat k tomuto význačnému, neosobnímu člověku, který proslul svým neotesaným smyslem pro čest stejně tak, jako legendární publikací o nejlepších receptech z uhlohydrátů. Byli jsme blízkými přáteli již od doby, kdy Gagarin ještě studoval na knihmistra na Oxfordu, a znali jsme se dokonce od okamžiku, kdy Karel I. objevil plutonium. Toto přátelství bylo takřka nerozlučné, avšak zároveň plné řady rozmíšek a názorových rozkolů takového rozsahu, že nemohlo být v žádném případě považováno za stabilní. Byl to skutečně příšerný člověk, excentrik, zároveň však ve chvílích porozumění naprosto oddaný, trpělivě naslouchající a ochotný položit i život kohokoliv za to, aby se cíl podařilo naplnit. Za svou kariéru vekaře jsem opravdu nepoznal svědomitějšího, lepšího, ale i falešnějšího člověka, neštítícího se domoci svých práv i prostřednictvím podrazu nejhrubšího zrna, k němuž by se ovšem nikdy nesnížil. Jednou mi dokonce nastražil do kávového rohlíku klobásový jed v granulích, což jsem naštěstí po převozu na lumbalgii včas odhalil. Každopádně naše přátelství tím nijak neutrpělo, nadále jsme si byli neuvěřitelně blízcí. Fluktuant se mi snažil čím dál více vlichotit do přízně – denně mi například přinášel pytle shnilého ovoce – prý na výrobu čalamády, snažil se mne zvát na nejrůznější neexistující vernisáže a galakoncerty, které jsem měl následně zaplatit, apod. Náš vztah nemohl být pokládán za normální, každopádně byl zcela standardní a plně vyhovující Etickému kodexu sběratelů potkanů z Krušnohoří.
Následujícího dne přijel do vsi Vejcák. Není třeba asi blíže představovat, ale je jisté, že vždy dokázal svými kousky vyvolat obrovské veselí a neuvěřitelnou legraci. Proto byl mezi spodinou velmi oblíben, ale přesto jej více než valná polovina lidí nesnášela. Lze říci, že málokomu se jeho humor zamlouval. Jednalo se o značně krutého povaleče, který s rozzářeným úsměvem za tučný obnos zcela dobrovolně vyprávěl historky ze svých angažmá v Hulínském Národním divadle a ve varieté „U Kropáčků“. Během jednoho galapředstavení jsem se osmělil, a mrštil jsem po něm ze žertu nádobou s lepidlem. Čekal jsem, že kyčlař bude tento podařený vtip opětovat, ale bohužel jsem se přepočítal. Serevájev přerušil výklad a začal se s obrovskou chutí ládovat Herkulesem, vytékajícím z proraženého barelu. Nezbývalo mi tedy, než jej okamžitě zažalovat za poškozování cizího majetku k rozkladové komisi obvodního ministerstva pro vnitřní záležitosti vnějších vztahů. Rozsudek dodnes není pravomocný.
Marek Wollner, Český rozhlas 2