Život po životě

Život po životě
Osvobození

„POSLECH ZAHRANIČNÍHO ROZHLASU SE TRESTÁ SMRTÍ“ . Hlásal nápis na červeném štítku, zavěšeném na ladícím knoflíku radiopřijímače. Byl povinně na každém radiopřijímači v Protektorátu . Kromě toho němci odstranili ze všech přijímačů krátkovlnné obvody. Podařilo se mi krátkovlnný obvod nahradit přesně laděnou anténou Byl to nenápadný kus drátu.. Každý večer jsme poslouchali zprávy z Londýna. Byl to hlas naděje a konce nebezpečí Damoklova meče.
Tam daleko v Anglii nad Londýnem bojoval tátův bratr, letec, s německými stíhačkami a bombardovacími letadly. Druhý tátův bratr byl už blízko. Mnoho dní se stále silněji ozývaly výbuchy, střelba a hluk blížící se fronty . Tam v tanku bojoval strýc s fašisty za osvobození Republiky a rodného města.
Skoro každý den v jedenáct hodin přelétala vysoko nad námi americká letadla. Při přeletu shazovala úzké staniolové proužky. Za letadly vyskakovaly černé obláčky po výbuchu protiletadlových granátů a k zemi padat déšť velkých střepin. Mohly zabít člověka. Vyhlášení poplachu byl důvod k hromadnému útěku ze školy.
Jednou při přeletu padal z oblohy velký oválný předmět, který dopadl na okraj polotuhého mourového pole. To jsem už jednou přeběhl. Vypukla všeobecná panika: BOMBA! Všichni se rozutekli a z velké vzdálenosti zpoza rohu domu vykukovali co bude.
Uvažoval jsem: těleso dopadlo tam,kde bych se probořil, kdybych tam zůstal stát, a neprobořilo se! Bylo tedy lehké a při své velikosti muselo být duté. Tedy žádná bomba. Rozběhl jsem se po betonové hrázi k němu. Když jsem na ně klepal jestli je duté, zpozorovala mě matka. Přiběhla celá vyděšená, s velkým křikem mě mlátila hlava nehlava, mlátila mě i cestou domů. Pak jsem se díval, jak ostatní se k "bombě" přískoky blíží, aby zjistili že je to přídavná nádrž se zbytkem benzinu. Mě jenom bolelo celé tělo
.
Němci nás naháněli do hitlerjugend. Každý musel být organizován. Abychom se hajotu vyhnuli, založili jsme Klub českých turistů. Ze staré trafiky jsme měli klubovnu. Tam jsem poznal Evu. Byla chytrá, inteligentní, dobře jsme si rozuměli. Chodili jsme spolu, před rodiči jsme to tajili. Pro ně jsme byli jen děti, i když jsme za války rychle dospívali. Vymysleli jsme pro rodiče, že KČT kontroluje zatemnění a chodili jsme spolu i po setmění. Eva chtěla studovat, být lékařkou, já inženýr chemie a vyrábět léky. Chtěli jsme být spolu celý život, měli jsme se rádi, a za dva roky jsme se mohli už vzít. Byly to smělé plány. Rodiče na naše studium neměli, ale spolu jsme své sny mohli splnit.
. Ve dne jsme s Evou chodili do lesíku Eldoráda. Místo hudby nám zněly výstřely a hluk z blízké fronty. Místo nenadálého deště hrozil nám nenadálý déšť střepin z protiletadlových granátů, který nás mohl zabít. Po setmění tmavé siluety zatemněných domů často osvítily světlice a jako rány na buben se k hudbě fronty přidaly blízké výbuchy bomba granátů. Přesto jsme chodili ven, spřádali plány a snili o svém společném životě po válce.
Jednou jsme byli v lesíko eldoráda, když nad námi nalétala letadla a začala střílet protiletadlová děla. Když střepiny srážely větve stromů, přitiskli jsme se pod stromem ke kmenu. Po prvé jsme si dívali zblízka do očí, a zmocnilo se nás neznámé kouzlo. Letadlla odletěla, střepiny už nepadaly a my jsme pořád stáli.

Fronta se přiblížila. Na obzoru se vícekrát objevily siluety tanků, ale vrátily se zpět. Tam mířily kolony povozů s německými vojáky, tažené koňmi. Když byly za obzorem, přiletěla nízko nad zemí letadla, a bylo vidět výbuchy Zpět se povozy vracely s mrtvými a raněnými. V poli byla protiletadlová baterie, a na výspě vedle šachty se usídlilo gestapo. Ve vzduchu se odehrávaly souboje letadel.
Potom nastalo dlouhé, nejhorší období nočního bombardování. Letadla nalétala v noci zcela tiše s vypnutým motorem. Pak se rozsvítili světlice, zahučely motory a vybuchovaly bomby. Letecký poplach se už dlouho nevyhlašoval. Němci namontovali na auto kulomet a stříleli po letadlech. S autem jezdili po ulicích a před letadly se skrývali mezi domy. Letadla bombami pronásledovala auto.
Stáli jsme s tátou ve dveřích domu. Za námi bylo schodiště do sklepa..Pozorovali jsme na obloze světlice a čáry stopek nábojů Ozval se svištivý zvuk s vrčivým tonem. Řekl jsem jen: tati, to letadlo divně...BOMBA! vykřikl táta a strhl mě do dveří. Výbuch nás smetl po schodech do sklepa a vyrazil s námi dvoje dveří. Měli jsme štěstí.

Kryt byl velká místnost ve sklepě s dlouhou lavicí k sezení..Při dalším bombardování jsme byli v krytu. Blízký výbuch odhodil lavici i s lidmi asi metr dopředu. Další výbuchy pum lomcovaly místností jako s krabičkou sirek Ráno jsme viděli, že z vedlejšího rodinného domku je hromada rozbitých cihel. Zahynuli tam rodiče mého nejlepšího kamaráda.
Bombardování se opakovalo vždy po setmění. Letadla přiletěla vždy tiše, pak shodili světlice, zapnuli motory a nato vybuchovaly bomby. Každý den jsem dlouho do noci hlídkoval u okna a po rozsvícení světlic jsem vzbudil rodiče. Utíkali jsme do krytu ve sklepě. Bratr se často neprobudil. Matka měla v jedné ruce zavazadlo, v druhé pod paží bráchu a utíkala dolů. Bráchovy nohy visely dolů a dvě patra kodrcaly po schodech. Neprobudilo ho to. Tak to bylo den po dni, skoro měsíc. Výbuchy pum byly někdy dále někdy blízko.
Terčem útoku letadel bylo také auto s protiletadlovým kulometem Jezdilo mezi domy a střílelo po letadlech. Při nočním bombardování byla zasažena tramvaj, která dříve jezdila z Ostravy. Nevypnula světla. Zůstal jen podvozek. Na protějším domě byla stržena omítka a část cihlové zdi Ve zbytku cihel bylo vtlačeno lidské maso a kostěná drť. Tady u zdi stál člověk a zmizel.
Při jednom z dalších nočních bombardování jsme nevzali některé věci, které patřily do krytového zavazadla. Vrátil jsem se pro ně. Když jsem byl v bytě, začalo nové bombardování. Otevřela se kamna, vyvalily se saze, celý dům se houpal a třásl, nábytek poskakoval po pokoji, otevřely se skříně a vysypal se obsah, vypadly a rozsypaly se šuplíky, spadly obrazy a zrcadlo. Při cestě dolů uskakovaly schody pod nohama. Výbuchy byly ze směru nového sídliště, kde bydlela Eva. Hned ráno jsem se tam šel podívat.
To,co jsem viděl, bylo nad možnosti lidského chápání. Bylo to obrovské rumoviště, velké asi 100 x 50 metrů, po krajích lemované polozbořenými domy, Byly to dvě řady po dvou cihlových domech,tvaru dnešních paneláků, asi 50 metrů od sebe. Uprostřed mezi nimi zřetelná stopa automobilu, v navezené hlíně. V pravidelných vzdálenostech malé krátery, jen půl metrů hluboké a asi 4 metry široké, Na obou stranách rozbité domy se zejícími otvory. Přímo proti kráterům byly u všech domů prolomené zdi. Otvory po oknech bylo vidět do prázdných pokojů s otlučenou omítkou. Před každým domem bylo velké rumoviště z toho,co výbuchy vymetly z domů. Mrtví a ranění už byli odvezeni v noci. Na rumovišti bylo vše co bývá v domácnostech Rozštípaný nábytek, stoly, židle, roztrhaný textil, šaty, deky prostěradla. Rozbité kuchyňské vybavení, hrnce porcelán, příbory a řada nepoznatelných předmětů. Vše bylo promícháno drtí omítky a cihel. Zůstaly tam i kousky lidského masa, kousky kůže s vlasy , stržený kus kůže z obočí a hodně dalších různých malých kousků lidských těl. Větší kusy lidských těl byly asi odneseny . Malý kluk naklepával na kameni klackem kus lidského masa. Tady zemřela Eva. Byla to pro mě strašná rána .

Po třech dnech se konal hromadný pohřeb obětí. Lidé se shromáždili na prostranství před kostelem. Nad smutečním průvodem přeletělo letadlo a na obloze vytvořilo dlouhý sytě černý svislý sloup, jako vykřičník bez tečky a hrotem ukazoval na smuteční průvod. Hned nato proletěly těsně nad průvodem dvě letadla, obrátily se zpět, proletěly znovu, těsně nad smutečním průvodem, zamávaly křídly a odletěly. Lidé stáli jako sochy. Nikdo neutekl. Bylo to vyjádření smutku a rozloučení pilotů s obětmi?
Asi o týden později se německý kulomet schoval vedle kostela u hřbitovní zdi. Bomby vytvořily obrovský hluboký kráter, jen 5 metrů od schodů kostela. Kostel zůstal nepoškozený, jen praskl obraz svatého. Druhý menší kráter byl o něco dále. Ve špatné předtuše jsem šel na hřbitov. Na místě Evina hrobu byl třetí kráter. Eva jako by nebyla, neměla ani hrob, jako by nikdy nebyla na světě. Přiletěla jako anděl, a po 15 letech odletěla do neznáma. Trvalo dlouho, než jsem se z toho vzpamatoval

Začínaly boje o osvobození Ostravy. Chodili jsme do krytu zbudovaném ve vodorovné štole šachty Michálka. Palba zesílila, padaly dělostřelecké granáty. Zuřiví Němci stříleli bez příčiny po lidech, Jenom chvilku jsme s tátou vyhlédli z domovních dveří a němec skrytý v podjezdu po nás střílel ze samopalu. Zasáhl jen rám dveří přímo nad našimi hlavami.
Jednou se otevřely dveře krytu, vešel civilista a zvolal: Jste svobodni! Za ním malý podsaditý voják, mával velkou pistolí a volal: Gdě němec! Gdě němec!
Vyšli jsme ven. Všude byla spoušť a stopy po bojích. Němci nikde. Zbyla po nich jen spousta rozházených nábojů. Na cestě ležel nevybuchlý, ohnutý ruský dělostřelecký granát. Náš dům byl poškozen jen málo. Ústním podáním jsme se dozvěděli, že domobrana napadla na haldě gestapo a svedla těžký boj s německou posádkou. Sovětská vojska se zastavila v prostoru Slezské Ostravy Čekali jsme jejich příchod.
Byl jsem se podívat na haldu, kde bylo gestapo .Barák byl rozbitý, všude kolehodně mrtvol německých vojáků a rozházené munice. Skopčákům už chyběly boty.

První večer po setmění se objevily na obloze čáry svítících nábojů. Zbylé skupiny němců se dorozumívaly. Příští den vypukla panika, že němci se vracejí. Už to nestihli. Přišla dlouho očekávaná Sovětská armáda. Nadšení a uvítání rudoarmějců bylo obrovské! Prohlíželi jsme si tanky, a vojáci nám rozdávali to, co bylo pro nás nejcennější - hranaté bochníky chleba.