život po životě

Život po životě
Po osvobození
“partyzáni”

Asi před třemi    lety jsme se z naši vilky tady přestěhovali ze ˇSvrklu do Michálkovic kde otec dostal práci, Ve své vile jsme už nebyli dva roky. Po osvobození jsme se vrátili zpět. Byl to návrat do klukovského ráje, k řece, rybníkům, říčním terasám a tajemným zákoutím v křovinách. Okolo byly skoro nekonečné lány s odvodňovacími příkopy. Současně s námi se vrátil z vězení náš nájemník. Za naší nepřítomnosti,v protektorátu, kradl domkářům domácí zvířata a ve sklepě si zařídil výsek. Maso prodával, bez lístků a za přemrštěné ceny, většinou těm, které okradl. Za to byl ve vězení už dříve za protektorátu.
Po osvobození se ihned po návratu z vězení prohlásil za partyzána, protože prý krádežemi drobných zvířat sousedům a domkářům, poškozoval hospodářství říše.
Rozšiřoval pomluvy, že jsme ho udali, kdoví co jsme, nic takového jako „bez státní příslušnosti“ neexistuje, a prý jsme němci. Byl zvolen i do národního výboru, ale dlouho tam nezůstal. Kradl dále a znovu ho zavřeli.
V té době probíhal odsun němců do Německa. Mnozí chtěli, abychom byli odsunuti jako němci a tak získat naši vilu a kousek pole zadarmo v rámci repatriace. Proto se tito „partyzáni“ předháněli, kdo pro to udělá více.
Jeden z nich k nám vtrhl s nožem v    ruce a řval, že to vyřídí sám. Kdyby nás zavraždil, ani by se to nevyšetřovalo. Otec ho vyboxoval až    na cestu. Boxoval proti noži tak, že ten útočník sám sebe pobodal vlastním nožem, který držel v ruce.
Jindy dva chlapi přepadli otce zezadu. Ani jsem nezpozoroval jak, a oba útočníci byli v příkopě……
. Otec mi dříve vyprávěl, že za krize ve dvacátých letech byl ve Francii a boxoval také jako profesionál. Teď jsem viděl co dokáže. Zachránil nám život.
Sedlák, který nám vždy pooral naše políčko, mě honil po poli s bičem,a koňmi, zapřaženým žebřiňákem a spoustou nejhrubších nadávek.
Při cestě ze školy na mě čekali smečky dospělých a výrostků Mnozí mě o tom informovali a doporučvali jinou cestu.Byl však ve mě ukrutný vzdor a nesouhlas.
Uhýbat nemělo smysl, Musel jsem se bránit. Kdyby mě chytili, zmrzačili by mě nebo i zabili. Měl jsem velkou sílu v nohou, tím i rychlost a mrštnost. Dovedl jsem sledovat až šest kamenů ve vzduchu, uskakovat a ve výskoku přesně házet kameny. V tom jsem měl několikaletou zkušenost. Nikdy mě netrefili ani nechytili. Musel jsem těm pitomcům vtloukat kameny do hlavy, že na to nemají. Tekla i krev, nerad na to vzpomínám.
Bylo to vše absurdní. Všichni jsme stejně nenáviděli němce. Otec, matka, já i bratr jsme se narodili    na Moravě ve stejném městě, měli jsme českou národnost - a prali jsme se. Od husitských dob se asi nic nezměnilo.
Na návštěvu k nám přišel tátův bratr. Byl hodně podobný mému otci. Uniforma zahraničního tankisty Československé armády budila respekt. Na národním výboru podal svědectví o podílu otce na jejich odchodu za hranice a vysvětlil těm tupcům, že otec nemohl odjet s nimi. Fašisté by zlikvidovali jeho manželku a dva syny. Zajel také do Prahy, podívat se, proč už deset let není vyřízena naše žádost o Československé státní občanství.
Se strýcem jsem si dobře rozuměl. Vyprávěl o bojích v dalekém Sovětském svazu,o bojích v Československu a o své rodné město V bojích přišel o čtyři tanky, a dokud nedostali nové, bojoval jalo pěšák. Spolu jsme procházeli okolí. Ukazoval mi, kde jeli,a kde měli němci rozestavené zbraně, které museli ničit. Já jsem mu zase podrobně vyprávět, jak jsme žili v protektorátu.
Můj druhý strýc se také vrátil do republiky Napsal nám z Písku a slíbil,
že přijede. Nepřijel, zmizel navždy. Dozvěděli jsme se, že piloti, kteří bojovali v anglickém letectvu proti fašistům, skončili za to v komunistických kriminálech.
Mého třetího strýce zavraždili němci ihned, když vtrhli do republiky.
Prokletí fašisté.