život po životě

Život po životě
4) Znovu do školy

Říkalo se tomu malá doba ledová. Pole byla pokryta skoro metrovou    vrstvou větrem udusaného sněhu. Až třímetrové závěje zakrývaly okna a dveře domků. Říkalo se, že to je následek pokusu se zavodňováním pouští Karakum a Kyzylkum v    Sovětském svazu,
Tehdy jsme se přestěhovali z města do naší rodinné vilky. Bylo to krásné místo, ale doprava žádná. Všude hodinu pěšky, většinou polem. Do školy bylo nutné brzo vstávat. Vycházelo se v zimě za tmy, vracelo skoro za tmy. Sněhem byly prokopány úzké chodby, chodilo se v nich jako v tunelu, nebylo vidět přes okraj. Ostrý severní vítr je brzy zasypával sněhem.
Tak jsem začal po nemoci znovu chodit do školy. Čtyři kilometry tam, a čtyři zpět, sněhem a mrazivým větrem. V teple školní třídy, vytápěné velkými kamny, jsem únavou skoro usínal. Učitel mě budil pohlavkem nebo mě vytáhl za ucho z lavice a postavil do kouta.
V létě byla cesta zajímavá. Místo sněžení hodně pršelo, příkopy i odvodňovací strouhy byly plné čisté vody a v nich plno živých tvorů. Dlouho jsem se na nich díval a pozoroval jejich život. Na cestách to bylo horší. Bylo plno bláta a kaluží. Na zablácených botách jsem nosil do třídy bláto a někdy jsem za to dostal    rákoskou přes dlaně. Na to, že jsem "přespolní" se nebral ohled. Měl záminku, aby mě bil. Pokud bylo přijatelné počasí chodili jsme do školy bosky. Byla válka a boty jsme    museli šetřit.
Snad to bylo válkou, ale dětský kolektiv byl ke slabším krutý. Byl jsem takový otloukánek, ke kterému se mohl každý všechno dovolit. Doma jsem měl tři kamarády, více nás nebylo, ve škole nikoho.
Ta dlouhá cesta do školy snad přece byla k něčemu dobrá. Začal jsem běhat. Zpočátku indiánský pochod, později celou cestu. Nakonec jsem běhal všude. Cvičil jsem se házením kameny za běhu ve výskoku, skákání přes příkopy, kaluže a ploty. Zesílil jsem natolik, že jsem přepral nejsilnějšího kluka ze školy, a najednou jsem měl plno kamarádů.

Od třetí třídy měli žáci do školy daleko
Cesta do školy v Kunčičkách,  je dlouhá, přes čtyři kilomety, to je celkem osm kilometrů každý den s kabelou na zádech,. Skoro celou cestu jsem jsem běhal, a to snad přispělo k uzdravení. Bylo na ní hodně zajímavosti i zábavy.
Kousek od školy vede cesta přes trať.. Zde jsem často dlouho stál u spuštěných závor    a pozoroval lokomotivy . Vim o nich všechno, počet válců, náprav, rozvod páry, výkon. Vše je zapsáno v tom čísle vpředu na lokomotivě.
Vedle je odstavná slepá kolej. Tam železničáři přistavují vagony na uhlí ze šachty. My si tam hráli na schovávanou a nepozorovaně sypali do maznic písek. Na trati se ložisko němcům zadře! Nenáviděli jsme fašisty, a to drancování našeho uhlí aby nemělií tak snadné.
Kus dále už začíná prašná rozježděná cesta a jen několik domů, pak jen pole. Výmoly a díry na cestě jsou vysypávány škárou a popelem z kamen. Často tam jsou skleněné střepy. Od jara do podzimu jsme chodli bosky i do školy, a často si pořezali nohu. Boty byly na lístky..

Stavení, které míjím dvakrát denně, cestou do školy a zpě,t je stará dřevěná stodola postavená napříč k cestě. Má krátký přístřešek. Pod ním byly vylepovány dlouhé seznamy nevinných lidí, které němci už zavraždili, i za heydriády. .
Zde jsem se vždy, dvakrát denně, zastavil, četl jednotlivá jména a přemýšlel o tom, jak jim bylo. Umírání a smrt už jsem poznal.   
, . Přemýšlím, zda se na podobném seznamu objeví také moje jméno a jména celé moje rodiny.

Ve škole to bylo jiné, než dnes. Nebyly třídní knížky ani návštěvy rodičů nebo stížností. Ve třídě se v zimě topilo uhlím ve velkých železných kamnech. Pro nedostatek uhlí bývaly uhelné prázdniny. Psalo se inkoustem, který    doléval do kalamářů školník. Domácí úkoly psali jen dva šprti.Většina žáků musila pomáhat rodičům v hospodářství.
Výuka spočívala v tom, že učitel chtěl odříkat to, co v minulé hodině přednesl, a to se samostatně známkovalo, a pak se udělal průměr . Byl to nesmyslný způsob, bohužel někde přetrvává dodnes. Vůbec se nežádalo, aby někdo něčemu rozuměl. Mě to nevyhovovalo. Měl jsem převážně obrazovou paměť a chtěl jsem vše ve velkém celku,nebo aspoň učebnici.To nikdo neuznal.
Našeho dobrého    učitele nám odvedlo gestapo. Pamatuji se na tu hodinu.Chvíli přednášel, chvíli psal na tabuli, několikrát otevřel třídní knihu a pořád se chodil dívat z okna. Pak přišli dva gestapáci a odvedli ho od tabule. Od té doby nikdo o něm nic neví. Na jeho paměť je pojmenována ulice: Glabazňova.