Život po životě

Źivot po životě
  3)  Do dvoutřídky

„Tak to není, paní učitelko. Pavouci nemají šest noh! Tak to není”,
Díváte    se do dvoutřídky, kde se    vyučuje hodina nauky o přírodě,
Paní učitelka však trvá na svém. Má dobrou učebnici, a v ní je napsáno šest! Tak nemám zlobit.
Nechtěl jsem zlobit, ale přesvědčit ji, že všichni pavouci    mají osm noh. Vzal jsem proto své dřevěné pouzdro na pera a nachytal do něj pavouky .   Druhý den jsem dal pouzdro paní učitelce na stůl, aby se sama přesvědčila, že pavouci mají osm noh, a ne šest!   
Když jsem pouzdro otevřel, pavouci se rozutekli po stole a ozval se křik. Paní učitelka utekla ze třídy a šla volat moji maminku. Od výprasku mě zachránil tatínek obvyklým rčením „No, co chceš? Máš přece kluky!”
Bylo to v druhé třídě obecné školy,,v malé osadě Švrklu, kde jsme se přestěhovali. Byla to malá škola, jen jedna místnost, dvě řady lavic a jedná    hodná učitelka . Jedna řada: první třída, druhá řada - druhá třída.

Do první třídy jsem nastoupil v Ostravě. Ale jen nastoupil. Do první třídy mě zavedli rodiče a pak nás učitel všechny předčasně propustil. Nikdo pro mě ještě nepřišel , a tak jsem šel, místo domů – do města.
Ve městě jsem se procházel, prohlížel výklady a malé čertíky na vystaveném zboží, až se mě všíml jeden pán. Vzal mě do auta a projezdil se mnou všechny ulice, až jsem poznal ulici kde bydlíme, a předal mě rodičúm.
Do první třídy jsem se už nevrátil, a pro nemoc jsem vynechal celý první ročník, a nastoupil jsem až do druhé třídy ve Švrklu.

Švrkl - zvláštní název,dnes už zaniklé osady. Samé souhlásky, Byl to původně asi název pro rozdělovač vody do rybníků. Tam se „švrklovala” voda, rozváděla do rybníků    Po zrušeném rybníku zůstaly rybniční hráze    a v okolních rozsáhých    polích síť melioračních příkopů.
Malá osada měla jen několik desítek domů, dvoutřídní školu, obchod, řezníctví a hospodu. Všude kolem pole . Na vlak nebo tramvaj   - hodina cesty, . Ale k řece jen kousek !
. V létě přijížděli před obchod koně s vozem, a vysypali na zem hromadu ledu, do ledničky v obchodě. Vždy jsme si kousek vzali., byla to naše zmrzlina.
Jejich syn Jenda byl můj kamarád, ale moc s ním nebylo. Chodil vždy nastrojený a nesměl se umazat ani prát s klukama. A bylo nás tam málo, jenom čtyři. Z vedlejší vesnice u řeky jsou kluci vždy v přesile.

V obchodě se stala velká tragedie. Paní Muroňová přelévala ve sklepě denaturovaný líh na pálení ze sudu, a svítila si svíčkou. Sud vybuchl,, popálila se a za tři dny v nemocnici zemřela.

Blízko, necelého půl kilometru byla řeka Lucina (ne Lučina). Nebyla velká řeka, ale na jaře a na podzim za povodní byla dravá, a vždy změnila. terasy. V řece jsme se koupali až do zámzu. Po povodních udělala vždy jinde hluboké výmoly, do kterých jsme se potápěli s kamenem v ruce.

. Skoro každý večer u řeky byl táborák, bavili jsme se a zpíváli trampské a vodácké písničky. Chodili k nám kluci i holky zdaleka, a přinesli kytary i harmoniku. Měli to také hodinu cesty přes pole. Večer odcházeli zpět za tmy ve skupinách. Často jsme děvčata doprovázeli. Jednu jsem často doprovázel, chodila většinou sama dlouhou cestou přes pole, až do vedlejší obce Kunčiček.
Říkali  ji žabí královna.
Skoro jsem vám zapomněl říci, že jsem korunovaný žabí král. Poslouchají mě všechny žáby v tůních a slepých ramenách řeky . Jejich kuňkání večer je slyšet kilometry daleko. Když zahvízdám trylek, najednou ztichnou. Stačí jiný trylek, a začnou svůj koncert znovu. Když přijdeme k tůni, naskáčou žáby do vody. Dám-li ruku pod hladinu, plavou ke mně a lezou mi až do dlaně.

V zimě a za špatného počasí měli jsme v místním hostinci jednu místnost. Říkíkali jsme ji ji parlament. Tam jsme se bavili hráli ping pong, zpívali a nacvičovali písně pro vystoupení v Ostravě. Mělo to vše jednu nevýhodu: holky přijdou, někoho si najdou, vdají se a odejdou. Asi parlament překřtíme na Svatku.

Při povodni vytvořila řeka na jedné terase velké štěrkoviště. Tam jsme často hráli fotbal. Jeden sedlák tam zasel obilí. Pochopitelně nic nevyklíčilo, tak jsme si tam hráli dál. To se mu nelíbilo, vzal nám míč, hodil ho do řeky a klackem ho tlačil pod hladinu. Při tom křičel: „Jo vum ty futboly utopím!”
Na tak malou osadu bylo podobných případů více. Žili a pracovali s námi, nikdo je nehospitaloval a nevylučoval ze společnosti.
Škoda že to vše už minulo.. Na hornín toku Luciny se začala stavět továrna Ritgers (později Nová Huť), a v Lucině tekla špinavá voda s leklými rybami. Pak provedli úpravu terénu a koryta řeky. Nezůstalo nic, jen vzpomínky a stoka.
--------