Život po životě

Život po životě

2) Zpátky do života

Je to hrozná ostuda pro sedmiletého kluka, když ho rodiče dají zpátky do dětské postýlky. Ale dovedl jsem se už sám posadit.
Večer před usnutím ještě přicházel kruh drobných světélek. Svítily slaběji. Přibližováním se kruh zvětšoval, přede mnou se změnil na válec a stočil k nohám. To byly poslední stopy prožité smrtelné agonie.
Přes nesmírnou péči rodičů byl život krutý. K jídlu jsem mohl jen polohrubou stírku. Maminka do ní dodává nestlé a nějaký prášek z lékárny Bylo to nechutné, neslané. Také jsem nesměl nic pít. Suchý jazyk šustil ve vysušených ústech, byl problém něco z jídla polknout. Vše bez soli.
Každý den jsem se musil koupat. Všechno prádlo, kterého jsem se dotýkal, zbarvilo se zeleně Matka musela denně prát. Když jsem konečně vstal z postýlky, nemohl jsem se udržet na nohou a učil jsem se znovu chodit.
Když se rodiče nedívali, napil jsem se několik doušků vody přímo z vodovodního kohoutku. Źízeň byla hrozná. Mladší bratr mě sledoval kolikrát polknu, a musel se také tolik napít. Záviděl i vodu.
Často byla s bratrem legrace. Jednou napodobil otce a vymetal saze z roury od vincku do komína. Saze vyhrabával přímo na sebe, byla jich plná kuchyň. Potom se za dveřmi ozvaly kroky. Vykřikl: maminka!, utekl do ložnice a schoval se pod peřinu. Saze byly všude. Jindy zase „vymaloval“ pokoje. Otec vymaloval celý byt a odešel s matkou do kina. Bráška vzal tátovu štětku na holení, a mýdlem znovu přemaloval všechny stěny na které dosáhl. No, já jsem v jeho věku nebyl lepší. Jako hračky jsem jednou dostal nářadí, a v ní dřevěné kladívko. Když rodiče odešli, vzal jsem sáček s hřebíky a všude, kde jsem dosáhl, natloukl jsem je do nábytku Když jsme něo provedli, a bylo toho dost, nebyli jsme nikdy biti. Bratra jsem mě rád. Hráli jsme si, nikdy jsme se neprali, a celý život také nepohádali.
Chtěl jsem už jít ven, ale matka mě nepustila. Sedával jsem u okna a díval se na oprýskaný dům. Tam za ním byla opuštěná cihelna, tam jsme si vždy hráli. Velká představivost vytvářela nové obrazy při otevřených očích v bdělém stavu.
Stačilo na něco myslit, a vyvolalo to velmi přesné živé vzpomínky, nerozeznatelné od skutečnosti.
Znovu jsem chytal bedrunky a strkal do kapsy žáby. (v noci vylezly a matka se divila, proč v prvním poschodí skáču po bytě ). Kluci udělali oheň, sbíral jsem k němu klestí. Cítil jsem znovu dým ohníčku. Pod rezavou konzervu jsem chytil velkou mouchu. Bodla mě do ruky. Znovu to hrozně bolelo. A slunce pálilo.
Jindy jsem byl s představou na křižovatce Dalimilovy ulice (dnes Mariánskohorská). Po ulici jely nákladní automobily a na nich vojáci Na ulici stáli lidé a mávali jim zaťatou pěstí. Znovu jsem cítil výfukové plyny aut i zvláštní napjatou atmosféru mlčení. (přijeli okupanti)
Když jsem přečetl pohádkovou knížku, viděl jsem pak všechny příšery, ,vše jako živé, nejraději ve tmě. Vše co jsem viděl, hlasitě jsem popisoval a nejednou někoho vyděsil.
Nikdy jsem se jich nebál Vše bylo přesné nerozeznatelné od skutečnosti,, a navíc jsem mohl s věcmi manipulovat prohlédnout vše zblízka, zvednout a prohlédnout kámen. Byl to zvláštní pocit, když před otevřenýma očima zmizí reáný obraz, a můžete cestovat v čase a plně prožívat minulé děje.Naučil jsem se tyto jevy ovládat, zapnout i vypnout .
Později, když jsem chodil na vycházky do přírody, mohl jsem si vše znovu přehrát, jako ve filmu, často s většími podrobnostmi. (Na příklad: jednou jsem hledal s kluky hnízda čmeláků, nenašli jsme nic. Když jsem si večer vše “přehrál“, našel jsem je. A byly tam. Takto jsem našel i ztracený nožík. Nevěděl jsem, jestli to je pokračování nemoci a začal jsem vše zkoumat a zkoušet. Vše bylo reálné, ani stopa fantazie. Našel jsem tátův magazín, měsíčník, velikosti A 5, jmenoval se Výběr (r. 1948), byl to celosvětový výběr článků z vědy a techniky za uplynulý měsíc. Tam jsem našel článek „O eudetických vlohách a visionářských zážitcích“ Byl tam popis všeho, co jsem prožíval. Při kontrole u lékaře jsem se také zeptal zda jsem zdráv. Ujistil mě, že to není nemoc, jen vlohy, u některých dětí, s věkem slábnou, jenom u někoho přetrvávají.
Také jsem pochopil, jak vznikají různá zjevení svatých, a posvátných míst. Nejsem věřící, proto se mi v nemoci zjevila moje matka. Kdybych byl silně věřící, zjevil by se mi některý svatý, a naše vesnička mohla být snad i dalším posvátným místem.