Život po životě

Krátkě pohledy do dlouhěho života

Život po životě
Nic není vymyšleno ani zveličeno

1) Rok 1989

Bylo mi necelých sedm let,když jsem stál na chodníku, a díval se. jak Dalimilovou ulicí v Ostravě jedou nákladní auta, a na nich jsou cizí vojáci. Lidé stáli tiše, a mávali jim - pěstí.
Přijeli a - vraždili !
Vraždili v nemocnici, vraždili ve škole. Ihned po příjezdu zavraždili mého strýčka, bratra mého otce.
Odvedli a všeetřoval i mého otce... Jestli není žid, kde dal úspory, a kde jsou jeho dva bratři, letec a tankista. Odešli za hranice bojovat proti vrahům.
Nakonec ho pustili. Vrátil se zbídačený, v rozpadajících šatech a zelených plesnivých botách.

Dřevěný plot u školy byl vápnem pomalován protižidovskými nápísy a hvězdami. Byly tam také vylepovány seznamy popravených osob.Dvakrt denně jsem kolem nich musel chodit,do škoy i zpět. Těžko někdo pochopí, jak mi bylo při čtení vyhlášek o popravách, jestli v nich nebude také tátovo jméno.

Omemocněl jsem tehdy nějakou plíživou nemocí. Matka se mnou chodila k více lékařům, ale nemohli se shodnout na diagnoze. Později se ukázalo, že správnou diagnozu určil teprve Dr Fertig. Byl to však židovský lékař, a proto jeho diagnosa byla pro ostatní nepřijatelná. Bylo to dost odvážné pro matku i pro Dr Fertiga, kterému již fašisté zakázali praxi. Tak mi bylo léčeno "na pokladnu" nesprávně - srdce. Přes hrozné události, čas se nezastavil. Byl konec babího léta roku 1939.

. Stalo se to při cestě z lékárny v Přívoze za podjezdem. Nesl jsem dvě láhve rybího tuku, a cesta mírně stoupala. Slunce ještě pálilo. Náhle jsem únavou nemohl dále. Cesta pod nohama se rozhoupala a spadl jsem na zem. Ještě si pamatuji , jak z rozbitých láhví vytékají ke mě pomalu dva potůčky rybího tuku, jako dva hadi.
Tři dny jsem byl v nemocnici Na Fifejdách. Diagnosa: Hrozné slovo - glomerutida. Pak rodičům řekli, že už nemohou nic dělat, a poslali mě zpět, zemřít doma. Zoufalý otec mě odvezl do nemocnice v Zábřehu k pokusům. Tam zkoušeli nové metody léčení. --

Pozdě.

V naprosté tmě se mi v dáli objevilo malé světlo. Pomalu se blížilo a zvětšovalo. Mělo zrnitou strukturu, ke kraji o něco slabší a plynule přecházelo do do úplné tmy. Slabá, jako měsíční záře se postupně zesilovala, ale nic neosvětlovala. Kolem byla stále úplná tma.
V absolutní tmě, bez země, oblohy i obzoru jsem se vznášel a pomalu letěl přímo do světla. to se zvětšovalo, podobalo se svitu přes čočkovitě sklo a jednotlivá zrna se mihotala jako v pohybu. Kotouč světélek postupně narůstal. už byly všude kolem, a pak nastala změna.
Najednou bylo světlo. Celý prostor kolem byl vyplněn velmi silným bílým světlem, bez začátku a bez konce .Světlo, které neoslňovalo. Vznášel jsem se v tomto světle s pocitem nádherného nekonečného štěstí, nádherné nekonečné lásky a pohody. Vše bylo tak krásné, tak nádherné a intenzivní, že se to slovy nedá popsat. Je to asi nejnádhernější pocit v posledních minutách života, nikdy už nelze zapomenout.
V jasném světle jsem začal rozeznávat pod sebou nejasné matné stíny a najednou jsem cítil, že mě něco z toho nádherného neskutečného ráje táhne pryč.
„Nééé, nééé“ křičel jsem, „Nechci, nechci“...
S křikem jsem procitl. Byla to malá místnost, stín pode mnou byla vana, druhá vana byla naproti. Řádová sestra v černé uniformě a bílém čepci mě držela na rukou a střídavě mě namáčela v horké a studené vodě. Zaťal jsem ji nehty do tváře. Zůstaly po nich dlouhé krvavé šrámy. Ani okem nemrkla ...
Probudil jsem se v nemocniční posteli a díval se do horního rohu místnosti. Ten fascinující průsečík tří ploch mi dodnes vše připomíná.

Přišli lékaři v bílém, sestřičky v černém. Prohlíželi, proklepávali a sepisovali anamnesu.. Říkali mi andílku, tak prý říkali umírajícím dětem.
Nastalo dlouhé složité léčení. Asi tři měsíce jsem nejedl, nepil a neměl žádnou potřebu toalety. Měl jsem strašnou žízeň. Každé dva až tři dny mi zabodli tlustou jehlu do paže, a díval jsem se, jak odtéká krev do zavařeninové láhve.
Pomalu jsem ztrácel vědomí. Když jsem se probudil, viděl jsem jak mi pomocí dvou injekčních stříkaček dávají transfuzi. Jednu jehlu jsem měl v paži, druhou plnili z láhve, a prohazovali si je. . Dodnes mě ve snu děsí ta žanetka, velká injekční stříkačka, s jehlou jako husí brko. A těch injekcí jsem dostal snad asi tisíc. Pořád píchali, měl jsem kůži po celém těle.
úplně rozpíchanou, i celé ruce a nohy. Vždy hledali nějaké místečko, kde je ještě kousíček celé kůže, kde se dá ještě píchnout. Jehly byly tenkrát silnější.
Trvalo to nekonečně dlouho.Světlejší chvíle jsem měl snad po tranfusi,
jinak jsem byl asi v komatu.

Po dlouhé době lékaři povolili první návštěvu rodičů. Přinesli mi náramkové hodinky. Dříve jsem si je hodně přál, dnes se za to stydím. Byla bída, nezaměstnanost a tenkrát byly drahé. Návštěva dopadla skoro tragicky.
Byl jsem šťastný, že je vidím, a chtěl jsem se na posteli posadit. Byla to opravdu jen chvilka a pokoj se roztočil. Než jsem zcela ztratil vědomí, díval jsem se překvapeně na své ruce a nohy. Rychle od konečků prstů modraly.
Co bylo dále mi vyprávěla matka.
Modral mi i nos. S návštěvou rodičů u mě byli i lékaři. Ihned rodiče vystrčili na chodbu. Přijeli rychle do pokoje se stolem plného nářadí, a zavřeli dveře. Rodiče čekali. Po dlouhé době vyšel lékař. Matka k němu běžela, a ptala se jak mi je. Odpověděl jí: "Máte přece ještě jednoho" Žádnou naději matce nedal. Proto volali rodiče?
.
... Snažím se rozpoznat, co je skutečnost, a kde jsem. Nevím ani, kdy jsem byl nebo nebyl pří vědomí. Měl jsem řadu vzpomínkových snů, Všechny byly přesnou "filmovou" reprodukcí minulosti, mohl jsem v nich jednat, na příklad rozhlížet se, zvednout a prohlédnout kámen...Nebylo možné rozlišit přeludy a skutečnost. Pak mě napadla nějaká příšera a trhá mi z těla všechny kosti a svaly.
Uzavírám se do sebe, zřetelně vnímám své tělo, vše ostatní mizí a propadám se do hluboké temnoty. Usilovně se bráním, Už není nic, jen vnímám snad všechny svaly a kosti těla s obrovskou vůli nepodlehnout. Jak dlouho vše trvalo nevím. Svět kolem jsem vůbec nevnímal,. jenom tu obrovskou vůli a soustředění doprovázenou obrovskými emocemi, a střídavým propadáním do úplné neznámé tmy.
Probudil jsem se, a díval se do horního rohu místnosti. Snažím se rozpoznat, zda je to také sen. Byl jsem sám v místnosti na posteli a je mi zima. Vzali mi přikrývku i polštář, mám jen tenkou košilku. Nic mě nebolí, ale nemohu se pohnout, ani volat.
.
Najednou bylo světlo, někdo otočil vypínačem. Někdo se nade mnou sklonil. Asi jsem pohnul jse očima - jediný pohyb klerý jsem mohl, pak hlasy, Kolem byli lékaři a sestry. Prohlíželi mě, obraceli a přenesli jinde do pokoje Znovu píchali a natřeli mě vrstvou červené poloprůhledné masti. Pak mě zabalili jako miminko, a vrátili mi polštář a přikrývku.
Příští dny se opakovaly. Každý den píchání, koupání a natírání celého těla tlustou vrstvou červené masti.Stavy vědomí a bezvědomí se střídaly se sny,ve kterých jsem se neustále bránil strašným příšerám.

Maminko! Chci maminku!
Objevila se náhle v šeru vedle postele a skláněla se nade mnou... Mluvili jsme spolu nějakým neslyšitelným hlasem beze slov
„Nedej se Milane, nedej se, nedej se“
“Neboj se maminko, já přijdu! Já příjdu”
Byla chvíli se mnou, pak se rozplynula. Bylo ticho, smrákalo se, jen hodinky na plechovém stolku v tichu opakovaly
:“ne-dej-se-ne-dej-se“ ...

Poměrně rychle jsem se zlepšoval. Sestry mi pořád říkali andílku. Zlobil jsem se, jsem přece Milan, a cákal na ně vodu.
Přišel čas, kdy jsem se posadil a sestřička mi přinesla na talíři první jídlo : hromádku polotuhé kaše, říkáme ji stírka. Měl jsem hroznou žízeň, pít jsem vůbec nesměl. V suché puse mi šustil vyschlý jazyk. Nedokázal jsem jíst, a ani jsem neměl hlad.
Znovu volali rodiče. Přišel tatínek, a tu moji lehounkou kostřičku, potaženou úplně rozpíchanou kůží - ale živou - si odnesl domů.Diplomované nemocniční sudičky v bílých pláštích mi dávali jen pět let života.

Pak otec dostal od zdravotní pojišťovny účet s tím, že pojišťovna neplatí pokusy. Jednalo se o částku, za kterou se dala tehdy koupit jednopatrová vilka i se zahradou. Primář otci řekl, aby nic neplatil. Nemocnice vykázala léčení jako život zachraňující operace a pojišťovna je zaplatit musí. Vše se ztratilo ve vývoji situace. Vznikl protektorát a začala druhá světová válka.

Po deseti létech, to už jsem pracoval, chtěl jsem se "hodit marod". V ordinaci nebyl náš závodnní lékař. Nový lékař si dlouho prohlížel celou zdravotní dokumentaci, a ptal se mě, zda nemám bratra, který byl nemocný na ledviny. Řekl jsem mu, že bratr je zdráv, nemocný jsem byl já. Uvěřil teprve, když jsem mu vylíčil průběh nemoci. Byl to lékař z týmu, který mě léčil v Zábřehu. Řekl, že jsem v pořádku a nabídl mi, že mi napíše čtrnáct dnů jestli se nechám úplně prohlédnout. Po důkladné prohlídce řekl, že je to zázrak, jsem první, který se z podobného stavu vyléčil. Smutná zpráva byla, že jsme byli léčeni dva,a
druhý zemřel. Sdělil mi také spoustu podrobnosti a rad. Měl jsem také vždy u lékaře upozornit na to, jakou nemoc jsem prodělal.
Ale já jsem už myslil na těch 14 dní volna.